ObecOtročiněves
Po téměř 3 letech se skupina třinácti občanů z Otročiněvsi vypravila do Glendalough za našimi přáteli v Irsku. Říkám po téměř 3 letech, protože do té doby pravidelné střídání návštěv bylo v roce 2009 přerušeno obavami z ekonomické krize. Loni v květnu však již byli naši irští partneři opět u nás a nyní jsme svojí návštěvou navázali na původní projekt: jeden rok oni k nám, další my k nim. Jak jsem psala minule, toto partnerství s Irskem začalo v roce 2005 a za tu dobu se vytvořily silné vazby. Jezdíme k nim jako „domů“, a s našimi hostiteli si již rozumíme, byť nemluvíme všichni anglicky. Bydlíme v jejich domácnostech, často v pokojích po jejich dnes již dospělých dětech, a oni se o nás starají, hostí nás, doprovázejí nás při různých návštěvách v jejich kraji a ukazují nám krásy jejich přírody.
Tentokrát od nás z Otročiněvsi jely tři děti, což bylo úžasné. Myslím si, že cesta jim přinesla cennou zkušenost poznání života v jiném kulturním prostředí a zároveň, mocně povzbuzovány našimi irskými přáteli, nabyly kuráže k tomu, aby se v cizím prostředí cizím jazykem rozmluvily a domluvily.
Píšu to úmyslně proto, že bychom rádi podpořili zájem dalších dětí a mládeže vůbec o tuto aktivitu. Celé to partnerství není „jen“ výlet do zajímavých končin Irska, ale je to příležitost rozevřít křídla a zkusit si samostatný let, ale zároveň mít jistotu, že tentokrát o vás bude postaráno. Doufám tedy, že se další zájemci přihlásí při příští návštěvě Irů u nás.
No, a co jsme tentokrát zažili? Typické irské počasí. Byla zima i dost vydatně pršelo, byť ne stále. Takže výlet do vodní elektrárny, která je unikátní v tom, že přečerpává vodu z jednoho dolního jezera do horního (umělého) a vyrábí záložní elektřinu pro případ výpadku, byl výletem do kopců, kde vás během pár vteřin může překvapit silná mlha natolik, že tam i místní někdy zabloudí. Není to výškou ale rozmarností počasí. My jsme měli relativní štěstí, že bylo vidět do dálky, a kam až oko dohlédlo samé zelené kopce beze stopy lidského obydlí. A všude ovce. Krajina k zamyšlení. A jak mi řádová sestra Genevieve v autě řekla, krajina plná poutních míst a stezek. Irové jsou hloubaví, jdou do sebe, jsou zadumaní, ale to se střídá ( jako to počasí) s veselím, smíchem a radostí vyjádřenou třeba tancem. Ten jsme zažili v hospodě nedaleko Glendalough hned první večer po příjezdu. Opět jsme se pokoušeli naučit se správným krokům do rytmu jejich divoké hudby. Marně. Ale i tak jsme obstáli.
Součástí letošního programu byl výlet do zámečku pana Garetha Browna, přítele irského velvyslance v Praze. Tato návštěva patří zcela jistě k těm momentům zájezdu, na které se nedá zapomenout. Sjížděli jsme malebným údolím k nádhernému klidnému jezeru, a to už byl pozemek pana Browna. Zámeček v pseudogotickém stylu se rozprostíral v jednom rohu tohoto rozlehlého pozemku se staletými stromy a divokou zvěří. Pán domu s prošedivělým copem, oděn do rybářského oděvu ( jak nám sám sdělil), nás vítal na zápraží třímaje skleničku šampusu v 11.00 dopoledne. Jeho „komorníci“ nás okamžitě uvedli do vstupní haly, kde i nám bylo podáváno pití. Při prohlídce přízemí zámečku jsme se dozvídali úryvky velmi osobního životního příběhu pana Browna. Znal se s mnoha irskými i anglickými malíři, básníky a muzikanty. Provozoval své vlastní nahrávací studio, hostil kdysi ve svém domě Michaela Jaksona a člen jedné z dosud působících irských skupin, Chieftains, bydlí v jeho sousedství. Má kořeny v rodech francouzské a irské šlechty, jeho bratr (který tragicky zemřel, když mu bylo něco přes 20) byl velmi blízkým přítelem skupiny Beatles, která o něm potom složila píseň „Sergeant Pepper“. A povídání o historii, o různých jeho milenkách a manželkách, nebralo konce. Loučili jsme se neradi a dokumentem zůstávají společné fotky jak s panem Brownem, tak s irským velvyslancem, panem Richardem Ryanem, který se návštěvy též zúčastnil, ale také s panem Tomášem Kafkou, českým velvyslancem v Dublinu. Ten se přijel především přesvědčit, jak se naše partnerství rozjelo a jak dobře funguje, protože se sám marně snažil o vytvoření podobného partnerství mezi většími městy. Byl nadšen a složil nám několik poklon.
Již tradičně naše kroky zamířily do místní školy, kde už jsme známá česká „delegace“. Děti nás uvítaly zpěvem a kladly záludné otázky kolem jídla, zvyků, fotbalu, atd.
V neděli před odjezdem jsme byli přizváni na mši v kostele Svatého Kevina, jejich patrona, a to lilo a lilo. Místní nový farář nás při bohoslužbě také uvítal, což je pocta, které se nedostane každému. Odpolední návštěva ovčí farmy u Lucy se zredukovala na rychlé okouknutí, jak se ovečky v tom dešti mají, a na popíjení čaje a požívání jejich typických buchtiček s marmeládou, tzv. scones.
Poslední večer byl u Brendana a Nualy, kteří bydlí v dost odlehlé usedlosti, pěstují si sami svou zeleninu a jsou nyní místními organizátory našich návštěv. Jídla a pití bylo přebytek tak jako při grilování den předtím u Denisy a Seamuse. Přišel i farář Kevin, kterého jsme znali z předešlých návštěv a který má nyní na starosti organizování mezinárodního katolického kongresu příští rok v Dublinu. Udělal si ale na nás čas stejně jako několik dalších „starých“ známých z minulosti. Samozřejmě jsme na návštěvu nejeli s prázdnou a při příležitosti této slavnostní večeře jsme předali ručně vyřezávaný Betlém jako dárek od naší obce, což bylo přijato s velkým nadšením. Po rozloučení jsme se odebrali do svých „domovů“ a druhý den časně ráno jsme vyrazili zpět na letiště.
Teď máme čas na zamyšlení, jaké inspirace bychom z těchto návštěv chtěli čerpat, kterým směrem se dále ubírat. Každý, kdo by chtěl takovou cestu zažít nebo se přidat k přípravám na návštěvu našich irských přátel příští rok u nás, je zván. Nové tváře a nové nápady jsou velmi vítány. Především je to výzva pro děti, neboť to budou ony, kdo ovlivní v budoucnosti směr tohoto partnerství. Věříme, že ho nenechají ladem. Kdo má zájem dozvědět se víc, kontaktujte starostu nebo mne. Rádi vám podáme bližší informace a vyslechneme vaše nápady.
Miroslava Kaněrová
Fotografie naleznete v sekci fotogalerie.