Obec Otročiněves
ObecOtročiněves

Kniha 950 let obce

OTROČINĚVES

Otročiněves, obec okresu Beroun se nachází na úpatí Krušné Hory (606 m n. m.), 11,7 km severozápadně od okresního města.

Průměrná nadmořská výška obce je 312 m n. m., rozloha katastrálního území činí 411 ha.

Obec je rozdělena do několika místních částí, nesoucích historic­ky vžité místní názvy.
Střed obce tvoří náves, kolem níž jsou rozmístěny bývalé selské statky.
Nejnižší částí obce je Oudol, ležící na levém břehu Habrového potoka, který protéká obcí od Nového Jáchymova. Dříve tato část obce patřila k Nové Huti pod Nižborem (nyní Nižbor).

Hořejší části obce se říká Hůrka.
Podél silnice na Nový Jáchymov je řada rodinných domků nazývaná Draha a za nimi nejvyšší část obce kde se říká Na čer­nidlech, nebo také na Krušné. Zde se v prostorách bývalého závodu a do­lu na těžbu železné rudy nachází závod n. p. Permon Křivoklát, vyrábějící výrobky z plastů a vzduchotechnická zařízení. Vedle několika rodinných domků a obytných domů s podnikovými byty je zde kulturní zařízení Sdruženého klubu ROH závodu Pemon (bývalý Hornický dům) s kinem „Klub", dále obchod, poštovní úřad a závodní jídelna. Dodnes se udržují místní názvy V plotech, V jaryni a nově se vžívá název Růžová ulice.

Podle posledního sčítání lidu v r. 1980 žilo v obcí 491 obyvatel a bylo zde 120 domů. Převážná část obyvatel v produktivním věku dojíždí do zaměstnání do průmyslové aglomerace Beroun —Králův Dvůr. Část obyvatel je zaměstnána v závodě Permon a v JZD Sokolovo.

Od roku 1978 je Otročiněves součástí chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko. 

 

Z historie obce Otročiněves

„Brecislaus dux monio Ostrov confert custodes Otrocynyewsy." To je prvni písemná zmínka o Otročiněvsi z roku 1037, obsažená v Codexu Bohemiae. Volně přeloženo to znamená: ,,Břetislav kníže přidělil klášteru Ostrov strážné z Otročiněvsi."
A. Profous ve svém díle „Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny" uvádí vývoj názvu obce od nejstarších dob: Otrocynyewes (1205), Hroczinawes (1389), Otročžinowes (1651, Otrotschin, Otročino a Otročinowes (1845) a Otročín (1854).

Původ názvu obce vysvětluje, že je to ves, která byla původně majetkem osoby zvané Otroče. Název obce Otročin se udržel až do roku 1922, kdy na základě rozhodnutí ministerstva vnitra č. j. 84264/1922, z 10. 11. 1922 byl název obce změněn na dnešní Otročiněves.

Přesné datum založení obce nelze spolehlivě určit, neboť spadá do do­by počátků osidlování zdejšího kraje a utváření českého státu, do období vlády prvních Přemyslovců. A tak nacházíme v literatuře, zabývající se historií našeho kraje, dvě verze o vzniku Otročiněvsi. V některých dílech se dočítáme, že obec vznikla za vlády knížete Břetislava, který v roce 1039 přivedl do Čech ze své válečné výpravy do Polska zajatce a usadil je na Berounsku. Měla to být posádka slezského hradu Gedcze (Hedče), která se vzdala Čechům dobrovolně. Jinou verzi uvádí ve své práci „Ději­ny Rakovnicka" Václav Kočka, který po 40 let sbíral podklady k tomuto dílu z nejrůznějších historických pramenů. Ke vzniku Otročiněvsi V. Koč­ka uvádí:

„Kníže Jaromír založiv v roce 1005 kapli na Velizi přidělil k ni strážníky z Otročiněvsi. Kníže Břetislav přidělil kapli na Velizi benediktinskému klášteru sv. Jana na Ostraově u Davel a král Přemysl I. roku 1205 dání to­to potvrdil. Tím vniveč rozptyluje se lichá domněnka, že Otročiněves za­ložili zajatci (otroci) polští, knížetem Břetislavem roku 1039 do Čech při­vedení. Zdá se, že Přemysl II. kolem roku 1270 dal si postoupiti Otročině­ves a přidělil ji ke Křivoklátu pod právo manské. "

V té době se Křivoklát, který dosud plnil funkcí loveckého hrádku, stá­vá sídlem stálé posádky a správních úřadů křivoklátského panství. Křivo­klátsko, kdysi korunní a stolní panství, se rozkládalo po obou březích středního toku Mže. Převážná část jeho území byla pokryta hlubokými, převážně listnatými lesy, bohatými na lovnou zvěř. Toho využívali lovumilovní panovníci k návštěvám Křivoklátu a často zde pobývali. V roce 1319 až 1323 zde byl ukrýván syn Jana Lucemburského Václav, pozdější král a císař Karel IV. Karel IV. miloval Křivoklát, kde prožil část svého dětství a kde se mu narodila první dcera Markéta. Proto stanovil v zákoníku Majestas Carolina, že Křivoklát a s ním některé další hrady, nesměji být ni­kdy odtrženy od korunního jmění. Význam Křivoklátu však postupné upa­dal. Posledním panovníkem, který zda pobýval a lovil, byl Rudolf II. Hrad pustl a byl využíván jako vězení. Nakonec proti příkazu Karla IV. prodali Habsburkové křivoklátské panství roku 1658 Schwarzenberkúm, od nichž je zakrátko koupili Valdštejnové. Z jejich majetku se toto panství dostalo sňatkem do vlastnictví knížat furstenberských, v jejichž drženi bylo až do vzniku československého státu. V roce 1921 přešlo panství do nucené správy Československé republiky, zastoupené pozemkovým úřadem. Po­slední vlastník Max Egon postoupil v roce 1929 panství československé­mu státu.

Otročiněves, přestože byla jednou z nejstarších obcí v kraji, neměla z hospodářského hlediska velký význam a nezaznamenala v průběhu sta­letí takový rozvoj, jako později vzniklá sídla. Proto í zmínek o naší obci je v historických pramenech poskrovnu. Z těch, které dlouhodobým stu­diem archivních materiálů posbíral V. Kočka a zveřejnil ve své práci „Dě­jiny Rakovnicka" vybíráme:

Přidělením Otročiněvsi ke Křivoklátu pod právo manské vznikla used­lým povinnost čtyřem vozatajům platiti, tj. 4 vozataje (vozky) postaviti. Při vysazení Otročiněvsi právem zákopním byly poddaným přiděleny 4 lá­ny dědin, které se shodují se 4 osedlými. Henrich z Ensidle na Týřově r. 1540 s povolením lidí hudlických prodal díl porostlin slovou Přísečka Havlovi z Otročiněvsi z 4 a 1/2 kopy grošů. To byly občiny, které náležely ob­ci i pánovi. Havel porostliny vyplenil a rozdělal v pole bez platu. Té doby bylo v Otročiněvsi již 12 sedláků a 4 chalupy. V urbáři z r. 1566 čte se: Ti lidé všichni jsou povinni na louce slově Dřevníky všecko seno i otavu sži- ti, shrabati, do stohů složití a do stodol svézti. Za to dává se všem strava a po 4 provazce dřiví. Také mají od pradávna svobodu v lesích okolo vsi dobytek pasti, proutí k hradbám i jiným potřebám sekati. Za to platí po 2 slepicích, učiní od 12 osob 24 slepice. Z těch sobě úředníci roztočtí za svou práci třetí slepici berou a na hrad odvedou 16 slepic. V roce 1598 platilo jíž 14 poddaných 28 slepic, které vybíral rychtář a za práci vyrazil si 2 slepice. Zvláště mohou ti lidé v královských lesích trávu pro dobytek sekati a za to platí vespolek na hrad 2 kopy vajec.

Hejtman Gerštorf r. 1545 oznámil české komoře, že v Otročiněvsi vyho­řelo 6 dvorů, s nimi shořely šaty, obilí i dobytek. Dal pohořelým potřebné dříví k stavbě a 3 stohy sena na louce Dřevníkách.

Arcikníže Ferdinand r. 1566 stavěl oboru u Broum k pasení klisen. Jiří Ota z Losu na Nižboru půjčil mu své uhlíře ze Staré Huti vypleniti lesy. Za to mu arcikníže povolil, aby krčmář z Otročiněvsi bral pivo z Nižboru. O krčmu tu pak byl spor až do r. 1658, kdy na rozkaz krále Ferdinanda byli krčmáři z Broum, Hudlic a Otročiněvsi přiděleni ke Křivoklátu.

  • září r. 1568 zuřil na Křivoklátsku mor. Pod hradem v Budách umřely 3 osoby. Hejtman Oulička s rodinou ušel do Otročiněvsi a tu úřadoval ještě v říjnu.

Z vlády Šternberkovy (1560— 1566) byla manská služebnost změněna tak, že z Otročiněvsi postavili jen 2 vozataje a dopláceli 5 kop manských peněz. Arcikníže Ferdinand, kterému král Maxmilian zastavil křivoklátské panství v r. 1566, sňal všechnu povinnost manskou a změnil ji na plati pe­něžitý. Z každého statku dávali o sv. Havle 13 grošů a 2 slepice. Plat z pastev změněn na 12 vajec a 1 sýr. Rychtář, pokud úřad zastával, byl těchto platů prázden.

  • letech 1588—1600 bylo na Křivoklátsku vzbouření poddaných. O něm pohříchu není bližších dokladů. Z pramenů vyčetli jsme jen tolik, že Erazim Vondráček, Václav Nezmeškal a Jan Plzák z Otročiněvsi pro zlé chování ze země vypovězeni a statky jejich zabrány.

Třicetiletá válka (1618—1648), která přinesla velké útrapy lidu obecné­mu v Čechách, se nevyhnula ani křivoklátskému panství. Koncem roku 1634 psal mistohejtman české komoře o zkáze na panství: „Když Holík (císařský plukovník) opanoval Rakovník a Křivoklát, projížděla jedna par­taj za druhou. Pak, přijelo 9 kompanií kyrasirů hraběte Colloreda, po něm táhl kníže Valdštejn k Chebu a když se zpronevěřil, celá jeho armáda vrá­tila se ku Praze. Vojáci pálili, mordovali, kontribuce vybírali, veliké škody nadělali, mnoho poddaných zabili, jiní do lesů utekli. Nežádejte od pod­daných kontribuce, mimo hrdlo nic nemají. Mnoho vesnic je pustých."

Za války třicetileté byly v Otročiněvsi 2 statky spáleny, 8 pustých a jen 2 osedlé. Roku 1651 však bylo ve vsi zase 12 sedláků, 2 chalupníci, kovár­na a 1 pustina, celkem 42 katolíci a 2 nekatolíci.

  • berní rule z r. 1653 jsou uvedena tato jména poddaných: Pavel Ja­novský, Josef Voráč, Jan Horník — uhlíř, Jakub Jíra, Václav Šebek, Vá­clav Novák, Jan Maleček, Václav Petráček, Bohuslav Jirava, Jan Al­brecht, Jan Jetelec, Tobiáš Klaus, Mates — mlynář, Jan Kučera, kovárna Anny Šebkové a pustá chalupa, někdy Jana Potočky.
  • urbáři z r. 1651 jest napsáno, že u Hudlic a Otročiněvsi se láme ruda pro Dvůr Králův a do huti forami vozí. Za povoz rudy platilo se 14 krejca­rů. Magdalena Polyxena, hraběnka z Ladronu, držitelka Nižboru, si v r.1651 stěžovala české komoře, že ji hejtman v okršku Hudlic a Otročiněv­si, kerómu říkaji Štok, zbraňuje bráti železnou rudu pro Starou a Novou Huť. Česká komora nařídila r. 1675 hejtmanovi, aby přestal dodávat rudu ke Karlově Huti.

Hrabě Valdštejn nabyv Křivoklátsko dovoz rudy obrátil na robotu a hejtman Pátek zvýšil tuto ze 2 na 3 dny v týdnu. Hudličti prosili Valdštejna, aby je nechal při dvoudenní robotě, ale nový hejtman Vetter po­dal o žádosti své zdáni, že z Hudlic a Otročiněvsi mimo povozy do Staré Hutí 'musí ještě přivézti 4 vozy dřívi do pivovaru v Nižboru. Hudličti a otročiněvesští předložili r. 1715 hejtmanovi stížnost. Valdštejn na ni od­pověděl hejtmanovi, že lidé jsou nestydatí a musí se přivésti k posluš­nosti.

Obec vlastnila si právo k 60 strychúm dědin, které v urbáři zajištěny neměla. Vladštejn dokazoval, že poddaní za práci na louce Dřevníkách dostávali 4 provazce lesa, ale louky za války třicetileté zarostly, již se nesekaji, proto poddaní práva na les ani na louky a tyto zabral.

Roku 1778 bylo ve vši 11 sedláků, 4 chalupníci a 13 domkařů na obci. Sedláci robotovali po 3 dnech, v létě po 4 dnech s koňmi, chalupníci po 2 dnech ročně, domkáři muži po 8, ženy po 4 dnech do roka.

Roku 1820 bylo obnoveno zanedbané hornictví a otevřena jáma sv. Františka. V hloubce tlačila se do jámy voda, proto r. 1832 opatřeny pumpy na čerpání vody.

Záznamy o obci Otročiněves končí V. Kočka údajem o názvech tratí uváděných v katastru obce. Jsou to: Bory, Čedka, Černidla, Čihadla, Do­brá voda, Drhov, Dřevníky, Hakovina, Jezírka, Jilovnice, Krby, Losy, Luži­ce, Radechov, Sedliště, Senec, Sobakov (rybník), Stavadla, Stračov, Sto­důlky, Vejplaně, Voleška, Vorlík, Žižala, Žlaby.

Jména tratí vznikala v dávných dobách z potřeby obyvatel k označení místních lokalit. Přenášela se z generace na generaci až do dnešní doby, přitom některé původní názvy zanikaly, jiné v průběhu let nově vznikaly. V řadě případů došlo časem ku zkomolení původních názvů, jako kupř. Stračov — Strejčov, Prekáry — Plegáry, Radechov — Radichov, Čedka — Cetka a jiné.

Od roku 1789 neplatili zdejší občané desátek. Robotovali až do roku 1848, kdy byla robota zrušena. Občané měli jak již uvedeno právo pásti dobytek v lesích, hrabati stelivo a řezati proutí. Právo toto zašlo v r. 1852, kdy byla sjednána mezi zdejšími usedlíky počtem 15 a vrchností smlou­va, dle které usedlíci, místo uvedených práv, dostali část lesů nad obcí směrem k Nižboru tzv. „Prekáry". (Název je odvozen z lat. prekarium, což znamenalo zapůjčení nemovitosti). Lesy byly vymýceny a přeměněny na pole. Stráně na severní straně obce byly zalesněny a výtěžek z těžby pa­třil členům prekární společností. Stráň nad dnešním hřištěm zůstala pan­ská a nese dodnes tento název.

Za vlády císaře Josefa II. byl v letech 1785—1789 vyhotoven nový, tak zvaný josefínský katastr. Měření k přípravným pracím prováděli sedláci sami pod přísahou. V roce 1785 měřili katastr obce Otročiněves 4 obča­né. Jan Albrecht, rychtář, který se uměl podepsati a tři občané, kteří se podepsati neuměli. Začali 17. července a skončili 3. srpna. Měření začali na zahradě rychtáře Albrechta dnes č. 2 a končili na Černidlech vedle Dráhová (dnes na Drahách).

  • roce 1850 žilo v obci 591 obyvatel a v roce 1869 dokonce 649 obyva­tel v 65 domech. Znamená to, že na 1 dům připadalo 10 lidí. Není divu, vždyť v té době nebylo zvláštností v rodině 5 i více dětí. Sedlák Václav Mařík z čp. 27 měl se ženou Marii dokonce 13 dětí. Sociální složení oby­vatel se podstatně změnilo. Základem obce zůstalo 12 statků. Přibyli však domkáři a chalupníci. Většinu obyvatel obce tvořil proletariát a řemeslni­ci. Z řemesel se vyskytovali typická: kovář, švec, krejčí, kolář. Z dělnic­kých povolání pak havíř, valcíř, slévač, uhlíř, tavič, dělník v emailovně, zedník a některá další. V seznamu obyvatel však nalézáme í výměnkáře, obecního sluhu, žebráky a nalezence. Podstatný vliv na složení obyvatel obce měl rozvoj železářství na území nynějšího berounského okresu a s ním spojená potřeba železné rudy, která se těžila na Krušné Hoře a dřevěného uhlí, které se pálilo v křivoklátských lesích.
  • roce 1847 byla založena pamětní kniha Otročina. První zápis do této knihy učinil Josef Marek, rychtář z domu čp. 31. Uvádí v něm jména maji­telů otročiněveských gruntů a ceny některých zemědělských výrobků, platné v té době. Další zápis učiněn až v roce 1867. Starosta Jan Kučera se v něm zmiňuje o pobytu pruských vojáků (Prajzů) v naší obci. V zápisu mimo jiné píše: „Poslední Prušáci ti tady ostali na ležení přes 14 dni. Ti fasovali všechno. Maso, kroupy, fazole, chleba, špek, kafe, tabák i dout­níky. Ale při tom jsme jim museli dát chleba s máslem, kafe a všechno ostatní co potřebovali. Abych poznamenal, jak těch 14 dni strávili, tak uvedu jen některé věci. Ráno jak vstali, tak šli na eksecirku a byli tam do 11 hodin. Když se najedli, tak si lehli. Když se vyspali, tak byly 3 hod. od­poledne, muselo být černé kafe a chleba s máslem. Když se najedli tak šli do hospody. Peněz měli dost a vyváděli všelijaké komedie. Také byli z a mostem na té stráni. Na tu skálu vlezli a tam dělali kočičinu, zpívali a vřískali jako divoši." Zde je třeba poznamenat, že pruská vojska zapla­vila Čechy po vítězné bitvě s rakouskou armádou u Hradce Králové v r. 1866.

Bohužel v pamětní knize chybí zápisy až do roku 1910. Vedení kroniky se v tom roce ujal František Dvořák, obchodník z domu čp. 45. Z jeho zá­pisů se dozvídáme některé skutečnosti, které se udály v naši obci ke kon­ci minulého století. Z vyprávění pamětníků zachovaly se až do dnešní do­by vzpomínky na dvě pohromy, které postihly naši obec v letech 1872 a 1873. Obě pohromy způsobily přírodní živly — voda a oheň. Oba tyto hrozné jevy popsal kronikář, a proto mu dejme slovo:

Velká voda

„ V sobotu, dne 25. května 1872 o páté hodině odpoledni, vyšla krutá černá mračna od východu, která se na vrškách na lesy tak nízko snesla, že je mohl bidlem dosáhnouti. Pak přišla ohromná průtrž mračen, krupo­bití, kusy ledu byly kolik centimetrů velké. Stromoví bylo osekáno jako holé tyče, což bylo srdcervoucí. Obloha byla stále rozsvícená. Hrom bil rána za ranou, což se nedá milý čtenáři, popsati, neboť každý z nás počí­tal konec světa. Velká voda po 14 dni ochabovala, nežli se vytratila. Při­pomínám, že zde 6 čísel uplavalo: V. Albrecht čp. 24 — pod mostem, Frant. Kalina čp. 40, Josef Bartoš čp. 44, Frant. Hájek čp. 25 — mlynář (vše hospodářství voda vzala, jen kola a kus zdi tam zbylo) a Marie Ziko­vá a Frant. Leslér v Oudole čp. 50. Těchto pět čísel postavila rakouská vláda sama na obecních pozemcích u Nového Jáchymova."

Velkou vodu způsobilo protržení hrází jáchymovských rybníků. Příval vody natolik poškodil tehdejší železnou huť a továrnu v Novém Jáchy­mově, že výrobu se jíž nepodařilo obnovit a huť byla v r. 1877 opuštěna. Rok nato postihla obec další pohroma v podobě ohně. Dejme opět slovo kronikáři, který tuto katastrofu líčí následovně:

Velký oheň

„Den po svatodušních svátcích, v úterý dne 14. června 1873 o 1 hodině odpoledni, vypukl oheň ve statku čp. 32 rolníka Jána Perglera, který se v hodině rozšířil na 15 čísel i se stodolami. Hospodyně Anna Perglerová vařila na svačinu černou kávu. V kamnech měla naložené hoblovačky, od kterých nastal výbuch. Okno bylo otevřené, došky sahaly až k oknu a tu byl oheň hned na střeše. Toho času bylo velké vedro. Od ohně se udělal vítr a oheň hned přelétl na čp. 21 Josefa Lébra. Toho času byly stavby dřevěné, podezděné. Není možno popsati tu hrůzu, když obec stála v pla­menech. Ten hlomoz, praskáni trámů a řváni dobytka, který se pustil do pěkného obilí. Té bídy neb zásoby potravin shořely a do žni byly dva měsíce. Vyhořeli, neměli žádné přístřeší a museli bydlet, kde se dalo."

Vyhořeli: čp.

2

Anton Marek

čp.

27

Václav Mařík

čp.

3

František Hájek

čp.

28

 

čp.

4

Antonín Souček

čp.

29

Václav Vejražka

čp.

15

Josef Vševíd

čp.

31

Josef Marek

čp.

19

František Hájek

čp.

32

Ján Pergler

čp.

22

Dominik Albrecht

čp.

33

Antonín Horák

čp. 23

Josef Albrecht

čp.

18

Josef Rotta

 

 

 

čp.

20

Václav Malý

 

 

Požár nebylo vůbec možno hasit pro velký žár. Pamětníci říkali, že se va­řila i voda v rybníce.

Velký význam pro život obce mělo v závěru minulého století rozhodnu­tí o výstavbě silnice přes obec na Žížal, a její napojení na silnici Nová Huť—Křivoklát. V zápise ze schůze obecního výboru ze dne 9. dubna 1893 čteme:

„Bylo jednáno, jakým způsobem se má stavba silnice zadati, zdaliž cestou ofertni, neb veřejnou dražbou snižovací. Usneseno, by se tato za­dala cestou ofertni a po obdržení ofert, když by se obecnímu zastupitel­stvu zdála býti cena převýšena, by se přikročilo k dražbě snižovací. Draž­ba by se prohlásila na den 30. dubna 1893 o 10-té hodině dopoledni. Prohlášení by se stalo deníkem pražským. "

Dne 30. dubna se skutečně konala snižovací dražba a stavba byla za­dána Josefu Jiráskovi, rolníku z Otročiněvsi za cenu 8 900 zl. Stavbu pak prováděl stavitel Martin Blín z Pohořelce nad Zbečnem. Kolaudace do­končené silnice byla provedena 5.11. 1895. Ještě však v r. 1897 byl veden spor mezi stavitelem Blínem a obecním výborem o proplacení vydražené ceny a úhradu některých víceprací. Obecni výbor staviteli vytýkal nedo­držení projektu a překročené stoupání v některých úsecích silnice. Po dokončení stavby silnice byl v r. 1899 vybudován přes potok v Plotech nový most, namísto starého, dřevěného. Nový most stál 717 zl. Na stav­bu silnice i na stavbu mostu obdržela obec zemskou subvenci.

V letech 1897 — 1904 probíhala jednání o připojení naší obce k beroun­skému okresu. Svědčí o tom zápisy ze schůzí obecního výboru:

28. 2. 1897 -

„Na dopis od okr. výboru v Berouně usneseno jednohlasně, by se kroky ku přičlenění zdejší obce k okresu berounskému okamžitě učinily. "

16. 4. 1899 -

„Bylo jednáni o tom, má-li býti obnovena petice vel. sl. sněmu království českého za odděleni od okresu křivoklátského a přidělení k okresu be­rounskému. Usneseno bylo jednohlasně, by patřičné kroky v té věci uči­něny byly z důvodu, že obec zdejší má spojení s křivoklátským okresem se značnými obtížemi, zvláště v zimní době. U věci té usneseno, by sta­rosta s jedním členem petici vypracovanou přímo na sněmu odevzdali."

11. 7. 1904 -

„Byla úrada o tom, má-li se trvati na žádosti naší obce ze dne 4. 7. 1897, podané na zemský sněm království českého za vyloučení ze soudního okrasu křivoklátského a přičlenění k okresu berounskému. Na to po delší debatě usneseno jednohlasně, že se trvá na žádostí té a spojené výlohy s tím vzešlé béře obec na sebe, jelikož uznává, že plyne obci zdejší tím veliká výhoda, poněvadž je to poloviční vzdálenost spojená silnicí a pak veškeré hospodářské zájmy a potřeby se obstarávají pouze v Berouně."

Poznámka: Jak známo připojeni obce Otročíněves k berounskému okresu se uskutečnilo až v roce 1941.

O hospodaření obce v závěru minulého století dává názorný příklad protokol ze schůze obecního výboru ze dne 12. prosince 1897:

„Byl předložen rozpočet příjmů a vydání obce na správní rok 1898, kte­rý byl přesně, jak v přijmu, tak i ve vydání v položkách prozkoumán. Jak vyšlo najevo, schodek obnáší 634 zl. 74 kr. Po dobrém uvážení usnesl se obecni výbor, by byla vybírána k uhražení schodku 50% přirážka k pří­mým daním, poněvadž se v obcí okolo 900 zl. c. k. řádné daně vybírá. Dá­le byl přeložen před účet o potřebě školní pro ten samý rok ve výši 146 zl. Poněvadž příjmů žádných nestává, bude třeba tento výdaj hraditi 15% přirážkou, pročež se starostovi ukládá, by o povolení oněch přirážek u vyšší instance žádal. Byl dán návrh, by se žádalo o povolení pivního krejcaru z výčepu piva. Usneseno, by byla podána žádost za vybírání piv­ního krejcaru k uhražení onoho schodku. Žádosti Václava Součka a Jana Ziky o podporu se pro velký nával podpor zamítají. "

Téměř v každém jednáni obecního výboru byly v té době projednávány žádosti občanů o chudinskou podporu. To ukazuje, že sociální poměry řady lidi byly neutěšené. Kdo neměl práci, byl odkázán, na chudinské podpory domovské obce, nebo na žebrotu. Není proto divu, že se lidé ucházeli o jakoukoliv práci při obci (jako kupř. obecni sluha, obecní stráž­ník, obecní hlídač či pastýř) a že na tyto ,,funkce" byl obecním výborem vypisován konkurs. Téměř v každé obci byl chudobinec. V naši obci byl zřízen v obecni kovárně.

Rozvíjející se kapitalismus tedy nepřinesl žádné zlepšení životních podmínek obyčejných lidí. Naopak sociální problémy se zostřily a pro­hloubily. V té době se vzmáhalo dělnické hnutí a rostl odpor našich náro­dů proti habsburské monarchii. Zápas národnostní za vytvoření samo­statného státu Čechů a Slováků stával se i bojem za sociální spravedl­nost. Vážné rozpory mezi evropskými mocnostmi a boj o nadvládu v Evropě a za nové rozdělení zájmových sfér vedly v r. 1914 ke vzniku 1. světové války, která přinesla našim národům velké utrpení a vyžádala si nemálo obětí. Kolík lidí muselo z naší obce nastoupit do bojů za zájmy rakousko-uherské říše se nepodařilo přesně zjistit. Víme však, že 11 na­šich, převážně mladých lidí, ztratilo v této nesmyslné válce své životy a jejich těla jsou pohřbena někde v cizích zemích. Jejich jména jsou na věčnou památku napsána na pomníku, který vojákům, padlým v 1. světo­vé válce, postavila obec v r. 1931.

 

Jména padlých:

Alois Červený nar. 1892

Adolf Hájek nar. 1891

František Hájek nar. 1870

Josef Hájek nar. 1892

František Horák nar. 1899 Miroslav Lebr nar. 1890

Jan Lulák nar. 1894

Josef Malý nar. 1893

Josef Touš nar. 1879

Cyril Vševíd nar.1879 František Zika nar.1875

 

 Další naši občané, kteří padli do zajetí, se přihlásili do českosloven­ských legií, které se v některých zemích tvořily a byly nasazovány do bo­jů proti Rakousku a jeho spojencům. Byli to Josef Souček, Antonín Štylér, Josef Kuna, František Jirava, Antonín Najman, Václav Vševíd a Fran­tišek Souček. Až na Josefa Součka, který padl do zajeti na srbské frontě, byli ostatní zajati na ruské frontě. Většinou se vrátili domů, až v roce 1920 Zejména cesta ruských legionářů domů byla složitá vzhledem k re­voluci, která v té době v Rusku probíhala. Jejich cesta vedla přes Vladivostok, Japonsko, Spojené státy nebo Kanadu do Evropy. První se vrátil dne 26. 1. 1919 Josef Souček (z Oudola), který po zajetí v Srbsku uprchl přes Albánii do Francie, kde vstoupil do legie a zúčastnil se bojů proti německé armádě.

Posledním občanem naši obce, který měl jít bojovat na sklonku války „za císaře pána" byl Bohumil Jirásek, rolník, nar. 8. dubna 1900. Dne 14. ledna 1918 byl v Rakovníku odveden a 9: března odvelen k náhradní­mu praporu střeleckého pluku v Rumburku. Zde se v květnu 1918 aktivně zúčastnil známé rumburské vzpoury. Po jejím potlačení byl spolu s další­mi účastníky vzpoury souzen stanným soudem. Deset účastníků vzpoury bylo popraveno, ostatní odsouzeni k 10 až 15 letům těžkého žaláře. Bo­humil Jirásek byl do konce války vězněn v terezínské pevnosti, odkud byl 28. října osvobozen. Jeho vyprávěni o průběhu vzpoury je zapsáno v kro­nice obce Otročiněves.

 

Období první Československé republiky

Rozpad rakousko-uherské říše a vznik samostatného československé­ho státu 28. října 1918 přijaly naše národy s obrovským nadšením, neboť znamenal nejen konec třistaleté habsburské poroby a utlačováni, ale zá­roveň i nadějí na zlepšení sociálních podmínek pracujícího lidu. Naději inspirovanou vítězstvím ruského proletariátu v říjnové revoluci v r. 1917. Neutěšené poměry způsobené válkou se lepšily jen pomalu. Neuspokoji­vý byl zejména zdravotní stav obyvatelstva, které trpělo strádáním a ne­dostatečnou výživou. Proto si vyžádala tak zvaná španělská chřipka tolik obětí na lidských životech. Mnoho lidí umíralo také na tuberkulózu. I v naši obci podlehla těmto chorobám řada lidi.

Nejdůležitějšími opatřeními revolučního Národního shromážděni bylo uzákoněni osmihodinové pracovní doby a pozemková reforma. Pozem­ková reforma však nebyla provedena důsledně a drobným zemědělcům příliš nepomohla. Při parcelaci dvoru Nižbor zakoupilo 23 občanů naší obce dílky pozemků na Marušce. Peníze na zaplacení pozemků zapůjčila občanům Kampelička, spořitelní a záložní spolek pro Otročiněves a okolí.

Nedůsledná sociální politika a rozpory ve vedení státu vedly k ostrému politickému boji, který vyvrcholil vládní krizi a vedl také k rozkolu v tehdy nejsilnější politické straně, v Československé sociálně demokratické straně dělnické. Rozkol ve straně vedl na jaře 1921 k vytvoření Komunis­tické strany Československa.

V té době byla i v naši obci ustavena základní organizace Komunistic­ké strany Československa. Zakládajícími členy byli: Karel Hájek (nar. 1900), Josef Hájek (nar. 1898), Josef Chaloupka (nar. 1899), Albin Karas (nar. 1887), Josef Kopecký (nar. 1884), Karel Kučera (nar. 1881), Josef Lébr (nar. 1876), Vojtěch Rudolf (nar. 1876), Václav Rosenbaum (nar. 1891) a Josef Šinkner (nar. 1878). V roce 1971 byla k 50. výročí založení KSČ zhotovena pamětní deska zakládajícím členům místní organizace KSČ. Deska je umístěna na budově pohostinství, kde se konala ustavující schůze. Komunistická strana pak byla až do roku 1938 nejsilnější politickou stranou v obci, což dokazují výsledky voleb do obecního zastupitelstva:

Strana

Počet hlasů v roce

1923

1927

1938

komunistická

78

128

109

sociálně demokratická

41

60

56

republikánská

57

95

54

domkářů

52

41

57

národního sjednocení

52

 

 

Ostrý politický boj, který vedla od svého založení komunistická strana proti buržoazní vládě a buržoazním politickým stranám, probíhal í ve mě­stech a vesnicích. Již v prosinci 1920 svolali levicově orientovaní členové soc. demokratické strany v Otročiněvsi shromáždění občanů (ve školní kronice označovaném jako puč), na kterém mělo být odhlasováno při­stoupení k III. internacionále. Proti organizátorům a účastníkům shro­máždění bylo povoláno vojsko a řada občanů byla zatčena. V roce 1927 byl starostou v Otročiněvsi zvolen komunista Václav Rosenbaum. Tehdy byl před volbami v obci rozhozen leták „Zbůjník", ve kterém byli napadá­ni dřívější členové obecního zastupitelstva. „Zbůjník" se ještě několikrát objevil v roce 1928, 1930 a 1931. Dnes víme, že „Zbůjník" se tiskl na pri­mitivním zařízení u Josefa Chaloupky čp. 111. V roce 1930 byl vyšetřován pro podezření z rozšiřování „Zbůjníka" Josef Kopecký. Pro nedostatek důkazů však byl propuštěn. V roce 1931 byl zatčen i tehdejší starosta Vá­clav Rosenbaum. Také on byl za několik dní propuštěn.

Rozvoj poválečného hospodářství přinesl dostatek pracovních příleži­tosti a pomalé zlepšováni životni úrovně. V prvních poválečných letech byla v obci postavena řada rodinných domků, zejména na Drahách V ro­ce 1929 píše kronikář Josef Souček, učitel, že práce bylo dost a na Kruš­né Hoře byly pro dělníky zřízeny dvě noclehárny. Ale ještě téhož roku vy­pukla světová hospodářská krize, která postihla i náš stát. Krize, která dosáhla největšího vrcholu v roce 1933, způsobila vysokou nezaměstna­nost, provázenou chudobou, bídou a hladem. I na dole Krušná Hora byla práce nejdříve omezena a pak zcela zastavena.

Situaci v roce 1932 popisuje kronikář následovně:

„Nezaměstnanost je již velká. Asi 100 lidí bere vyživovací poukázky. Lidé jim říkají chuděrky, nebo také žebračenky. Aby se dětem mohla vyvařovat polévka, učiněna pro ně sbírka v obcí, která vynesla 203 Kč hotově, 65 kg žita a 100 kg brambor. Polévka se vařila v hostinci u Suchých. Za polévku počítal hostinský 70 hal. K tomu dostaly děti housku."

  • roce 1933 píše kronikář:

„Nezaměstnanost se zase zhoršila. Někteří horníci pracuji jen na 3 smě­ny v měsíci. Mimo vyživovací poukázky dostávají nezaměstnaní chléb, který sem vozí z družstevní pekárny v Rakovníku. Zdraví u děti se horší následkem slabé výživy. V mnohých rodinách se jeví nedostatek. Děti jsou ve škole bledé a jeví nechuť k práci."

  • únoru 1932 objevil se v Rudém právu článek s titulem „Demonstrace nezaměstnaných v Otročiněvsi". V článku píše dělnický dopisovatel (Děl-dop), že v pondělí 22. února o 7. hod. večer shromáždili se místní neza­městnaní před obecním úřadem. Několik nezaměstnaných vešlo do úřa­dovny, kde právě konala obecní rada schůzi a tam hodlali podat písemné požadavky nezaměstnaných proti mizernému rozdělování nouzových prací (kde se béře zřetel na jednotlivce ze řad sociálních demokratů) a dále protestovat proti zdržování žebračenek na obecním úřadě. Tyto byly na obecním úřadě několik dní a výdej jejich starostou zdržován. Tehdejší starosta nechal je z obecního úřadu vyhnat, a když proti takové­mu jednáni protestovali, dal povolat četníky a během noci byli tři dělníci zatčeni. Byli to Jaroslav Touš, Bohuš Rudolf a Bedřich Dlouhý.
  • roce 1934 dosáhla bída mezi lidem vrcholu. Opět se vařila polévka pro děti. Politické poměry byly bouřlivější a lidé byli omrzelí. Situaci na­víc zhoršila malá úroda. Lidé neměli peněz ani na živobytí, ani na splátky půjček a na úroky. Proto také došlo ke dražbám domků Josefa Kočího a Josefa Kopeckého na Drahách. Teprve koncem roku 1935 počala zno­vu oživovat práce na dole Krušná Hora. Přesto ještě v roce 1936 pobíralo poukázky stravovací akce okolo 60 občanů. Ke konci roku pak již nebyli v obci nezaměstnaní. To však se již schylovalo k událostem, které byly počátkem jednoho z nejtragičtějších období v dějinách lidstva.

Vraťme se však ještě k některým událostem v životě naší obce v obdo­bí 1. republiky. V roce 1924 došlo ke změně katastrálního území obce. K obci byla přičleněna část území na levém břehu Habrového potoka, dosud patřící k Nové Hutí. Jednalo se zejména o část obce zvanou Oudol, včetně strání nad silnící a nad Habrovým potokem, a pozemky na Jilovníci. V roce 1925 byla postavena opěrná zeď na Hůrce u čp. 7 a pod školou vybudován kanál, který zakryl hlubokou rokli. Rok 1930 měl pro obyvatele naší obce historický význam. Toho roku byly odloženy petrole­jové lampy a příbytky našich občanů ozářily elektrické žárovky. Elektrifi­kace obce byla započata v r. 1929 a dokončena v únoru 1930. V roce 1930 se také v obci objevil první traktor, který zakoupil rolník Václav Souček. Rovněž bylo založeno hospodářsko-strojní družstvo, jehož členy bylo 10 místních rolníků. Družstvo zakoupilo mlátičku a parní kotel. O rok později byl z iniciativy spolku hasičů postaven již zmíněný pomník vojákům, pa­dlým v 1. světové válce. Slavnostní odhalení pomníku se konalo 23. srpna 1931. Dne 8. dubna 1931 se v obcí objevilo první rádio zn. Telefunken. Za­koupeno bylo pro školu za 1 440 Kč.

Kulturní a společenský život se od počátku dvacátých let slibně rozví­jel. Ochotnické spolky místních organizaci pořádaly divadelní představe­ní. Nejrůznější kulturní, společenské í vzdělávací akce pořádaly místní or­ganizace komunistické strany. Sokola, Sboru dobrovolných hasičů a dá­le škola, spotřební družstvo Včela a osvětová beseda. Aktivita na tomto poli podstatně klesla v třicátých letech, v době vyvrcholení hospodářské krize. 

 

Konec 1. republiky a období okupace

Rozpadu první republiky předcházely události v roce 1938. Po násil­ném obsazeni (anšlusu) Rakouska hitlerovským Německem v březnu 1938 se značně rozšířila naše hranice s tímto státem. K posílení obrany na hranicích byla 21. května vyhlášena částečná mobilizace.

Z naši obce nastoupili do zbraně 4 záložníci. Rostoucí nepokoje a pro­vokace sudetských Němců, podporované z druhé strany hranic a vyhrůž­ky Hitlera adresované našemu státu, vyvolaly kritickou situaci, která byla podnětem k vyhlášení všeobecné mobilizace. Po jejím vyhlášení dne 9. září nastoupilo z naší obce do zbraně 45 záložníků a rolníkům bylo od­vedeno celkem 7 koni. Veškerá opatření, provedená na obranu republiky nebyla však nic platná. Hitler se sice zalekl vzorně provedené mobilizace, ale pokračoval ve svých plánech diplomatickou cestou. Zradou západ­ních mocností došlo 29. září 1938 bez naší účasti v Mnichově k podpisu ponižující dohody, na jejímž základě muselo Československo odstoupit Německu značnou část pohraničního území. Územní požadavky po vzoru Německa pak vyhlásili vůči nám i Polsko a Maďarsko.

Ze Sudet se vystěhovalo mnoho Čechů i demokraticky smýšlejících Němců. Do naší obce přišlo 95 vystěhovalců. Z toho asi 15 občanů české národností se nastěhovalo ke svým příbuzným, nebo do volných domků a bytů. Mezí 5. až 9. říjnem se občané německé národnosti vrátili do svých domovů.

Na Slovensku získaly rozhodující vliv reakční síly, které prosadily 14. března odtržení Slovenska od československého státu a vyhlášení samostatného státu slovenského. Den nato, 15. března, překročilo říšsko- německé vojsko nové hranice a okupovalo zbylé území Čech a Moravy. Došlo ke zřízení protektorátu Čechy a Morava, který byl zcela podřízen hitlerovskému Německu. Německá expanze postihla postupně další evropské státy. Přepadením Polska 1. září 1939 byla rozpoutána 2. světo­vá válka, která skončila v Evropě 9. května 1945.

Nacistická okupace a období 2. světové války byly nejčernějším obdo­bím v dějinách našich národů. Náš lid se nikdy nesmířil s potupnou oku­pací. I když jakékoliv projevy odporu byly krutě trestány, vznikaly na úze­mí protektorátu odbojové skupiny, které prováděly sabotážní a diverzní akce proti okupantům.

Jedna taková skupina v rámci hnuti „Obrany národa" vznikla v Nižboru. Jejími členy byli hlavně hornici z dolu na Krušné Hoře. Skupina, kterou vedl bývalý četnický strážmistr Smrkovský, se scházela v lese nedaleko hájovny Lísa. Horníci zajišťovali na dole výbušniny pro diverzní akce. Skupina však byla vyzrazena a její členové pozatýkáni. Ve skupině byl i řídící učitel školy v Otročiněvsi Josef Patery, který byl zatčen 1. 7. 1940. Po třech letech věznění obdržela rodina Josefa Patera zprávu, že 21. května 1943 zemřel ve vězení v Drážďanech na zápal plic. Také ostatní zatčení se již domů z nacistických vězení nevrátili. Po válce byl z iniciativy místní organizace ČSM postaven v lese na Žížali, v místě, kde se skupina scházela, pomník. Jeho slavnostní odhalení se konalo 8 května 1949. K uctění památky padlých hrdinů se každoročně koná 5. května u pomníku pietní spojená s lampionovým průvodem mládeže a pionýrů z obce.

Rovněž na dole Krušná Hora byl za okupace popraveným a umučeným horníkům postaven pomník, který byl za účastí pozůstalých a asi 1 400 občanů odhalen 6. července 1946.

I Když život v období okupace nebyl lehký, byla naše obec ušetřena hrůz, které postihly některá jiná místa v našich zemích. Nejtragičtější z nich bylo vyhlazení obce Lidice, jako pomsta za atentát na Heydricha. I tak si tato doba vyžádala z naší obce své oběti. Vedle jíž zmíněného Josefa Patery byl nacisty popraven náš občan Josef Hájek, syn Františka a Marie Hájkových z čp. 61 Na drahách. Josef Hájek narozený v roce 1910 byl zaměstnán jako železničář v berounské stanici. Jako člen odbojové skupiny se zúčastnil ukrytí zbraní, které Němci odváželi po obsazení našich zemí z berounských kasáren. Byl zatčen v roce 1940 a po tříletém věznění byl 7. června 1943 v Berlíně popraven.

Další dvě oběti si okupace vyžádala v samém závěru války. V dubnu 1945 byli z naší obce povoláni a nasazeni pří kopání zákopů na obranu proti blížící se východní frontě dva chlapci. Odešli, aby se již nikdy nevrátili- Miroslav Helebrant nar. 1928 a Karel Jirava nar. 1927. Dne 9. dubna obdrželi rodiče chlapců zprávu, že oba zahynuli při náletu nedaleko Těšína. Jména obětí okupace jsou napsána na pamětních deskách, které byly umístěny na pomník padlých v 1. světové válce.

Přes usilovnou propagandu a počáteční úspěchy nacistických vojsk, nebylo v naší obci občana, který by přestal věřit v konečnou porážku nacistického Německa a jeho spojenců. V této víře se lidé posilovali poslechem zahraničního rozhlasu z Moskvy a Londýna, i když poslech zahraničního rozhlasu byl trestán smrtí.

V říjnu 1944 překročila Rudá armáda hranice Slovenska a počalo po­stupné osvobozování naší vlasti. V březnu 1945 přišli do obce tak zvaní národní hosté. Byli to Němci prchající před Rudou armádou ze Slezska a z okolí Vratislavi. Celkem 34 lidé, kteří si vezli majetek na 5 vozech. Byli ubytováni u sedláků. Dne 11. dubna bylo okresním úřadem přiděleno do obce dalších 170 vystěhovalců, kteří byli ubytováni v noclehárnách na Krušné Hoře. Němci odešli z obce 25. dubna. V té době ovládli vzdušný prostor tak zvaní hloubkaři (nebo též kotláři), kteří napadali zejména ná­draží, vlaky a jiné, převážně pohyblivé cíle. Sedmnáctého a znovu 19. dubna byl nálet na Beroun. Řada berounských občanů se ze strachu před opakováním náletů uchýlila do okolních obci. Provizorní ubytování jim poskytli i občané naší obce. Dne 4. května projížděli a procházeli naší obcí „Vlasovcí". Byla to vojska zformovaná v průběhu války z bělogvardějců, ruských emigrantů a různých svedených živlů a odpadlíků, vedená generálem Vlasovém. Vlasovci byli napadeni hloubkovými letci z palubních zbraní. Ještě několik hodin po náletu ozývaly se detonace a střelba. To vybuchovala munice v hořících autech. Den nato vypuklo v Praze pov­stání. V neděli, dne 6. května byl v obcí ustaven revoluční národní výbor, jehož předsedou se stal dosavadní starosta Emil Hájek. Zároveň byla ustavena revoluční garda o 20 mužích, jejímž velitelem byl jmenován Bo­humil Brož. Garda byla vyzbrojena ukrytými zbraněmi a zbraněmi po Vlasovcích a vykonávala hlídky v obci a okolí. Konečné osvobození bojující Praze přinesla 9. května Rudá armáda. Ten den byla v Postupimi pode­psána dohoda o kapitulaci německých vojsk. V Otročiněvsí jsme přivítali Rudou armádu 10. května. Na místě dnešní autobusové zastávky na Hůr­ce byla postavena slavobrána, u niž se shromáždila většina obyvatel ob­ce a radostně zdravila projíždějící jednotku. Všichni naši občané mohli zase volně vydechnout.

Kulturní a společenský život v obci za okupace téměř neexistoval. Je­dinou zábavou pro mladší í ty starší byla návštěva fotbalových utkáni a fandění mužstvu místného SK Otročíněves. Dobrovolnou a obětavou práci místních sportovců i jejich příznivců bylo pod panskou strání vybu­dováno fotbalové hřiště, na kterém se odehrávaly mistrovské zápasy II. třídy berounského okresu, přátelské zápasy a fotbalové turnaje Za­šlou slávu SK Otročiněves dnes již připomíná jen opuštěné hřiště.

 

 Život v naší obci po osvobození Československa Rudou armádou až do dnešní doby

Osvobození naší vlastí Rudou armádou znamenalo konec utrpení, útlaku a strachu. Radost z osvobození a obnovení samostatností českosloven­ského státu pomáhala překonávat počáteční potíže a napravovat škody způsobené německou okupací a válkou. Rozvrácené a válkou poškozené hospodářství, nedostatek surovin a potravin a znehodnocená měna způ­sobovaly značné potíže při obnově národního hospodářství. Bylo proto třeba provést měnovou reformu a ponechat přídělový systém na potravi­ny, textil a obuv. Poměrně rychle se začala rozvíjet kulturní a společen­ská činnost. První velké manifestační akce se konaly v roce 1946 při osla­vě Svátku práce a prvního výročí osvobození. Dne 26. května se konaly první volby do Národního shromáždění. Ve volbách byli volení kandidáti čtyř politických stran. Voleb se v naší obcí zúčastnilo 409 voličů. Kandi­dáti jednotlivých stran obdrželi: komunistická strana 201 hlas, národně socialistická strana 103 hlasy, sociálně demokratická strana 78 hlasů a strana lidová 27 hlasů. Na základě voleb do Národního shromáždění byl utvořen nový národní výbor, ve kterém měly jednotlivé strany toto za­stoupení: komunistická 7 mandátů, sociálně demokratická 3 mandáty a národně socialistická 4 mandáty. Předsedou národního výboru byl zvo­len komunista Karel Machulka, naddůlní závodu Krušná Hora.

Prvním dárkem, který obec dostala v nové republice, bylo zavedení au­tobusové dopravy od 1. června 1946. Autobusová linka spojila naši obec s okresním městem, do kterého občané a zejména školní mládež navště­vující tamní školy dříve chodili pěšky, nebo jezdili vlakem z Nové Huti. Přepravu zajišťovala nejdříve nákladní auta, upravená na přepravu osob a později malé autobusy nazývané „mandelinka". Jízdné činilo zhruba 1 Kčs za 1 km.

Další dárek dostali občané naší obce k vánočním svátkům. Dne 23. prosince 1946 se po sedmi letech opět rozsvítila světla veřejného osvětlení. Veřejné osvětlení bylo za okupace likvidováno, aby získaný materiál byl použit pro potřeby válečné výroby. Na obnově veřejného osvětleni měli velkou zásluhu místní občané František Souček, Staněk a Foltýn. Celá akce byla příkladem zvelebení obce svépomocí, i když v té době ještě nebyly pro tuto činnost podmínky.

V roce 1947 se započalo s plněním dvouletého plánu obnovy národní­ho hospodářství. Ten rok však postihlo naše země katastrofální sucho.

Pícnin narostlo velmi málo, jeteloviny téměř žádné. Někteří zemědělci, kteří měli traktory, jezdili na Šumavu, kde sekali a sušili trávu a odtud ji dováželi domů. Jiní sušili sena v lesích okolo Lán. Sklizeň obilí byla mini­mální. Žita se sklízelo okolo 15 q, pšenice 12 q a ovsa 10 q z hektaru. Vý­nosy okopanin činily 50 — 60 q u brambor a 30 q řepy po hektaru. Sklizeň ovoce byla asi třicetiprocentní. Ministerstvo zemědělství poskytlo země­dělcům postiženým suchem podporu ve výši 62 000 Kčs, což činilo asi 500 Kčs na jeden ha půdy oseté obílím. Republiku tehdy zachránily od hladu dodávky obilí ze Sovětského svazu, i když i tam byla situace v zá­sobování potravinami kritická.

Po únorovém vítězství pracujícího lidu nad domácí reakcí a buržoazií nastává nová etapa vývoje naší společnosti — budování základu socialis­mu. Další znárodnění průmyslu, postupná socializace zemědělství a říze­ní národního hospodářství pětiletými plány přinesly nebývalý rozvoj prů­myslové a zemědělské výroby a růst životní úrovně. Města, vesnice i pří­roda měnily postupně svoji tvář. I v naší obcí se do dnešní doby hodně změnilo a jen ti dříve narození mohou srovnávat současnou tvář obce a život v ní s dobou, když ještě byli mladí. Na zvelebení obce se význam­nou měrou podíleli sami občané dobrovolnou brigádnickou prací. Potřeb a dlouho neřešených problémů dotýkajících se zájmů obyvatel naší ob­ce, bylo víc než dost. Ty pak byly v průběhu let zařazovány do volebních programů Národní fronty a postupně, v rámci finančních, materiálových a kapacitních podmínek, realizovány. Materiálově a finančně méně ná­ročné akce byly řešeny v akcí Z. Náročnější akce byly realizovány doda­vatelskou formou za účinné finanční pomoci z rozpočtu ONV. Z celé řady drobnějších akcí provedených od roku 1948 uvádíme alespoň tyto:

  • zřízeni místního rozhlasu
  • zatrubení vodotečí a rokli u školy a okolo rybníka, v Plotech, v Růžové ulici, podél silnice a na Hůrce
  • postavení hasičské zbrojnice
  • zřízení tří autobusových čekáren
  • vybudováni vodovodu Na drahách
  • oprava budovy bývalé školy a postupná rekonstrukce stodoly u školy
  • penetrace Růžové ulice
  • demolice bývalého hostince Hamburk a úprava prostranství

Hodně práce bylo vykonáno na opravách a údržbě majetku ve správě ná­rodního výboru, úpravě veřejných prostranství a rozšíření veřejné zeleně.

Byly však realizovány i větší a náročnější a pro životni prostředí i spo­kojenější život obyvatel obce důležité akce. První z nich byla regulace Habrového potoka. O regulaci potoka usilovala obec již dlouhá léta. Co regulace potoka přinesla zejména občanům bydlícím v jeho blízkosti uvi­díme, připomeneme-li si stav, jaký existoval před regulací. Pod splávkem u malé mlýnské nádrže vcházela cesta vedoucí do Oudola do potoka, kterým vedla asi 120 metrů. Tuto vodní cestu musely překonávat koňské i kravské potahy, jezdící do Oudola a dále do polí. Pro pěší vedla po pra­vé straně potoka úzká pěšina, po které se došlo k lávce a přecházelo na cestu, která v tomto místě vycházela z potoka. Obyvatelé domů čp. 48, 65 a 77, bydlící na druhé straně potoka, se do svých domovů dostávali přes potok buď přebroděním, nebo po kamenech. Při větší vodě pak mu­seli obcházet potok cestičkou pod strání. Dalším důvodem pro regulaci potoka byly povodně. O té velké v roce 1872 jíž byla zmínka. Povodně se někdy v kratších, někdy v delších obdobích opakovaly. Tak např. 9. čer­vence 1926 se potok po velké bouří a průtrží mračen rozvodnil a způsobil velké škody na přilehlých nemovitostech. Prudká voda protrhla levý břeh a razila si novou cestu přes zahrady Josefa Loňka, Bohumíra Senfta a Václava Sirotka. Zde nejen vyrvala hluboké koryto, ale zanesla zahrady značným množstvím kamení, písku a bahna. To byly tedy důvody, pro které se o regulací potoka jednalo již v roce 1926 i v dalších letech, avšak bezvýsledně, neboť se jednalo o náročnou a finančně nákladnou akci. O co se usilovalo řadu let, to se stalo skutečností až v období vítězství socialismu v naší vlasti. Po úspěšném jednání na Krajském národním vý­boru v Praze a zpracování projektové dokumentace byly 26. dubna 1961 práce na regulaci Habrového potoka v zastavěné části obce zahájeny. Regulace byla prováděna dodavatelským způsobem podnikem Povodí Vltavy, za použití těžké mechanizace a účinné pomoci místních obyvatel. Regulace břehů i dna potoka je provedena z betonu a ze žulového kame­ne. Práce na regulaci byly ukončeny na podzim roku 1962 vybudováním mostu přes potok. Regulace si vyžádala zrušení malé mlýnské nádrže a zabrání části zahrad rodinných domků čp. 71, 48 a 77. Akce byla finan­cována ze státního rozpočtu.

Další dvě náročné akce si vyžádal neutěšený stav budovy pohostinství na Hůrce a prodejny LSD Jednota.

Po zvážení různých návrhů, týkajících se výstavby pohostinství, bylo rozhodnuto provést rekonstrukci dosavadní budovy pohostinství na Hůr­ce. Rekonstrukce byla v roce 1973 zařazena do plánu akce Z pod č. 349.

Rozpočtové náklady činily 1 mil. 174 tis. Kčs. Skutečné náklady byly rozpočtovány ve výši 70% hodnoty díla tj. 822 tis. Kčs. Výstavba pohostin­ství se proti původním záměrům značně zpozdila z důvodů obtížného za­jišťování materiálů a některých odborných prací. Po dokončení v roce 1976 byla budova pohostinství převedena úplatně do vlastnictví LSD Jednota v Hořovicích.

Druhou větší stavbou prováděnou v akci Z byla výstavba prodejny po­travin. Dosavadní prodejna, umístěná v rodinném domku Jaroslava Váci byla prostorově i hygienicky nevyhovující. Nová prodejna byla situována na místo, kde dříve stával dům čp. 19. V tomto domě byla za 1. republiky prodejna bývalého družstva Včela. Dům byl zdemolován a výstavba pro­dejny byla zahájena na jaře 1979. Dne 6. září 1980 byla prodejna slavnost­ně otevřena. Hodnota díla této akce činila 390 tis. Kčs a za tuto cenu byla prodejna převedena úplatně do vlastnictví LSD Jednota.

 

Další nanejvýš potřebnou akcí, která čekala léta na realizaci, bylo vybudování opěrné zdi podél potoka v Oudole. Od dokončení regulace v roce 1962 se uvažovalo o vybudování této zdí, která by zpevnila levý břeh potoka a umožnila rozšíření cesty vedoucí Oudolem. Stará kamen­ná opěrná zeď byla již z větší části rozpadlá a v důsledku sesuvů půdy se vozovka zúžila v některých místech na 3,5—4 m. Při projíždění těžších motorových vozidel a zemědělské techniky hrozilo nebezpečí dalšího se­sutí a jízda zejména v zimním období byla nebezpečná. Protože okraj cesty nebyl zajištěn zábradlím, hrozilo zde nebezpečí úrazu pro chodce a hrající si děti. Od záměru vybudovat opěrnou zeď z kamene a betonu bylo upuštěno, protože nebyly předpoklady pro zvládnutí tak velké a ná­ročné akce. Složité a vcelku bezvýsledné byly snahy o zajištění stavby dodavatelským způsobem. Teprve v roce 1984 podařilo se zásluhou předsedy národního výboru Josefa Rudinského získat dodavatele stavby za předpokladu, že opěrná zeď nebude prováděna tradičním způsobem, ale ze štětovnic typu Larzen III n. Stavbu opěrné zdi převzal podnik Inže­nýrské a průmyslové stavby Praha, závod 06 Ostrava. Po zajištění pří­pravných prací byla stavba štětové stěny zahájena 7. 6. a ukončena 4. 7. 1985. Vlastni práce při zaberanění štětovnic v délce 140 m trvaly 5 dnů. Finanční náklady akce činily 924 tis. Kčs. Tato částka byla uhrazena ze subvence, poskytnuté obcí z rozpočtu ONV Beroun. V roce 1986 bylo v rámci neinvestiční akce Z započato s betonáži okrajového límce štěto­vé stěny a bylo zřízeno zábradlí Akce pokračuje úpravou komunikace.

Z uvedených údajů a výčtu akci vyplývá, že se v naši obci udělalo v mi­nulých letech hodně prospěšné práce, kterou se vyřešily některé dlouho­dobé problémy a která bezesporu přispěla značnou měrou ke zlepšení ži­votního prostředí v obci. K realizaci těchto akcí v hodnotě několika milio­nů Kčs došlo díky iniciativě členů a funkcionářů místního národního vý­boru a účinné pomoci občanů, složek a organizaci Národní fronty v obci, místního JZD a závodu na Krušné Hoře. Nelze pominout ani podporu a pochopení Okresního národního výboru v Berouně, zejména při finan­čním zabezpečení akcí.

Celé období života obce od osvobození v roce 1945 je poznamenáno bohatou a pestrou kulturní a společenskou činností, na níž se podílely všechny místní organizace Národní fronty, místní JZD, závod na Krušné Hoře, dohlížecí výbor LSD Jednota a samozřejmě i národní výbor a jeho aktivy. Nebyly to jen plesy a taneční zábavy, ale zejména oslavy význam­ných výročí. Svátku práce. Mezinárodního dne žen a Mezinárodního dne dětí, Hornického dne. Byly to i další akce jako přednášky, besedy s obča­ny, divadelní představení a jiné kulturní akce. Občané měli možnost zú­častňovat se zájezdů za kulturou, zábavou i poznáním.

Vysoce angažovanou činnost vykazovala místní lidová knihovna pod vedením knihovníka Josefa Chaloupky, o čemž svědčí několik čestných uznání knihovně i osobně Josefu Chaloupkovi. V roce 1978 byl zřízen v obci Klub důchodců. Důchodci se scházejí pravidelně v budově MNV (dříve školy), kde v bývalé 2. třídě byla pro ně zřízena a vybavena klubov­na. Aktivní činnost vykazuje i Sbor pro občanské záležitosti při MNV, kte­rý má pro svou činnost upravenu bývalou 1. třídu základní školy. V obou zařízeních je třeba ocenit obětavou a angažovanou činnost členek místní organizace Českého svazu žen.

Významným střediskem kulturního a společenského života v obci se stal bývalý Hornický dům na Krušné Hoře, který je dnes zařízením Sdru­ženého klubu ROH závodu Permon. Modernizace a architektonická úpra­va vnitřních prostor objektu učinily z bývalého hornického domu jedno z nejhezčích kulturních zařízení v okrese. Velkou zásluhu na tom, že se toto středisko stalo cílem návštěvníků z Otročíněvsi a blízkého okolí, ale i ze vzdálenějších míst okresu a samotného okresního města má přede­vším bohatá a pestrá programová náplň činnosti, zahrnující zábavné, kul­turní i vzdělávací pořady a jiné společenské akce. Při hodnocení úspěšné činnosti tohoto kulturního zařízení nelze opominout záslužnou a oběta­vou práci vedoucího Sdruženého klubu ROH, pracovníka závodu Permon a poslance MNV Otročínéves, v roce oslav výročí 950 let trvání obce ze­snulého Jaromíra Sixty.

Rozvoj kulturního a společenského života v naši obcí je nerozlučně spjat s růstem životní úrovně obyvatelstva. Jen ti nejstarší občané obce mohou srovnávat životni podmínky v dobách svého mládí s podmínkami dnešními. Procházíme-li dnes obcí, vidíme, že až na několik málo výjimek jsou všechny rodinné domky modernizovány. Ty, které již nešly přizpůso­bit dnešním požadavkům na bydlení, slouží jako rekreační chalupy. Od r. 1945 bylo v obcí postaveno 19 nových rodinných domků, umožňujících vysokou kulturu bydlení. Vybavení domácností předměty dlouhodobé spotřeby, jako je chladnička, elektrická nebo automatická pračka, televizor a pod. je dnes samozřejmostí. Byty jsou vybavovány koupelnami, splachovacími WC, etážovým nebo ústředním topením. Téměř v každém domě je dnes automobil.

Jak je tomu dnes v každé obcí, v každém místě naší vlastí. Růst kultur­ní a životní úrovně pracujícího lidu, to je program Komunistické strany Československa. To je cíl budování socialistické a komunistické společ­ností. Výsledky plnění tohoto programu můžeme vidět na každém kroku, a proto přejeme obci Otročiněves a jejím obyvatelům pří příležitostí vý­ročí 950 let jejího trvání další rozkvět a šťastný život v míru. 

Z historie místní organizace Svazu požární ochrany

  • roce 1886 nastoupil do funkce starosty obce Josef Rotta z domu čp. 18, který se počal starat o založení Sboru dobrovolných hasičů. Zakoupil čtyřkolovou stříkačku od Antonína Smékala v Praze za 860 kor. Sbor pak byl založen 31. prosince 1891. Do funkci byli zvoleni tito občané: Vavři­nec Knot — předseda, Antonín Šindler, řídící učitel — jednatel, Josef Ji­rásek — velitel a Jan Hájek — podvelitel. V roce 1894 došlo ke změně ve funkci velitele. Velitelem a cvičitelem se stal František Dvořák z domu čp. 28. V červnu 1895 obdržel sbor od Martina Dusla z Berouna diplom za udatné počínání při hašení dřevního závodu. Hned nato, po žních, 28. srpna založil ve stodole Františka Součka čp. 17 oheň čtrnáctiletý kluk z Hudlic. Celá stodola s obílím a nářadím vyhořela. Při hašení požáru po­máhaly sbory z Hudlic, Stradonic, Nové Huti, Králova Dvora a z Berouna. Celkem 6 stříkaček pracovalo a chránilo okolní budovy a stodoly.

„Po uhašení požáru, bratrům hasičům dala obec 3 sudy piva (stál toho času sud 100 litrů 12 zl.j, nějakých 10 pecnů chleba dali sousedé",

píše kronikář František Dvořák, toho času velitel hasičů. V roce 1902, za úřadování starosty Josefa Jiráska, byla na Hůrce postavena hasičská kůlna.

  • období 1. republiky se hasičský sbor podílel na kulturním a společen­ském životě obce. Z jeho iniciativy byl na návsi postaven pomník vojá­kům, padlým v 1. světové válce. Sbor dobrovolných hasičů, nyní organi­zace Svazu požární ochrany vykazuje i po osvobození naší vlasti v roce 1945 bohatou činnost. Dne 2. května předal místní národní výbor organi­zaci motorovou stříkačku. Na slavností předání se sjelo 6 okolních hasič­ských sborů. K motorové stříkačce pořídili si členové organizace z vyřa­zeného vozidla po německé armádě velký osobní automobil. Velkou zá­sluhu na zprovoznění automobilu měl občan František Souček z čp. 5. Nelze uvádět všechny akce z bohaté činnosti místní organizace Svazu požární ochrany v minulých letech. Vedle úkolů, vyplývajících z poslání organizace na úseku požární ochrany, zapojovala se organizace do kul­turního a společenského života v obcí a do budovatelského úsilí při plně­ni volebních programů Národní fronty.

Uvádíme proto jako příklad činnost organizace v roce 1983, jak ji za­chytila v kronice s. Božena Charvátová:

,,Za rok 1983 uskutečnil SPO 12 výborových a 2 členské schůze. Zúča­stnil se 2 okrskových cvičeni, provedl 3 námětová cvičení v obci a 12 technických výjezdů. Uskutečnil 2 přednášky spojené s besedou s obča­ny. Při preventivních prohlídkách 135 budov a 3 provozoven bylo zapoje­no 8 členů. Při údržbě zbrojnice a vodních zdrojů odpracovali členové 123 hodiny, při údržbě požární techniky a výzbroje 170 hodin, pří zvelebo­váni obce v akci Z 358 hodin a při pomoci zemědělství 184 hodiny. Členo­vé organizace sklidili 27 q sena z těžko přístupných ploch. Jedenáct čle­nů darovalo zdarma krev. SPO zajistil program dětského dne a uspořádal dva zájezdy. Jeden do Českých Budějovic na výstavu Země živitelka a druhý do severních Čech s návštěvou zámku ve Frýdlantě."

Výčet akci, organizovaných a prováděných SPO za jediný rok ukazuje na bohatou a pestrou činnost organizace. Proto také obdržela organiza­ce SPO za aktivitu, iniciativu a pomoc při plněni volebních programů NF v obci u příležitosti 40. výročí osvobození naší vlasti vyznamenání „Za bu­dování středočeského kraje". Vyznamenání převzali zástupci SPO na plenárním zasedání ONV v Berouně dne 23. dubna 1985 

 

Kampelička

Organizaci, která vykazovala úspěšnou činnost zejména ve dvacátých a třicátých letech našeho století byla Kampelička — spořitelní a záložní spolek pro Otročíněves a okolí, zapsané společenstvo s neobmezeným ručením.

Kampelička byla založena na ustavující valné hromadě dne 16. prosin­ce 1907. Kampelička se omezila hlavně na činnost vkladovou a zápůjčkovou. Kromě toho však vykonávala různé služby pro své členy. Opatřovala pro ně některé zboží jako např. uhlí a semena a později též chemické pří­pravky a zařízení na postřik stromů. Vkladová aktivita se slibně vyvíjela. Z původních vkladů ke konci prvního roku činnosti ve výši 1480 kor. vzro­stly tyto na 1,142.587 Kč v roce 1929. Zápůjček poskytla Kampelička v prvním roce svého působení 6 530 kor. V roce 1929 dostoupily zápůjčky výše 537.185 Kč.

V roce 1919 přijala Kampelička všechny peníze k okolkování. Při parce­laci dvoru Nižbor se Kampelička zúčastnila proplácení peněz za příděly pozemků. V roce 1930 poskytla úvěr novému hospodářsko-strojnímu družstvu, založenému místními rolníky.

Po osvobození naší vlasti zúčastnila se Kampelička provádění měnové reformy v roce 1945.

Od roku 1948 byly Kampeličky změněny na Záložny — kampeličky a od 1. ledna 1953 splynuly se Státnímí spořitelnami jako jejich jednatelství. V roce 1973 bylo jednatelství v Otročíněvsi zrušeno. Posledním úřadují­cím jednatelem byl Jiří Štrougal.

 

Škola

Až do roku 1866 náležela obec Otročiněves školou do Hudlic. Téhož ro­ku bylo se svolením obce hudlické a vikariátního úřadu povoleno zříditi v Otročiněvsi samostatnou školu, která však nebyla zproštěna dávek, jež náležely učiteli hudlickému. K vyučování byla prozatím pronajata světnice v čp. 18 (u Plavců). Zde se vyučovalo do roku 1868, kdy dostavěli míst­ní občané na návsi školu, na místě, kde stála pastouška. Škola stála 5.973 zl. Prvním učitelem zde byl až do roku 1873 Sebald Jirotka. Služného měl 25 zl. měsíčně. Vyplácela mu je obec, která sama vybírala školné od rodi­čů žáků. Škola původně jednotřídní byla v roce 1882 rozšířena o druhou třídu. V každé třídě bylo několik ročníků a vyučovalo se na oddělení.

Nad vchodem do školy byla umístěna litinová deska s nápisem: „Štěpnice moudrosti, ctnosti a blaženosti". Škola byla v minulostí několikrát opravována, až dostala dnešní podobu. Pří poslední velké opravě byla provedena výměna oken, zřízen vodovod a sociální zařízení a opravena střecha a fasáda. Vchod do školy byl přemístěn ze strany severní na stra­nu východní (od silnice). Od zabudování litinové desky s nápisem bylo upuštěno.

V roce 1964 byla pro nedostatek dětí výuka omezena na jednu třídu a v roce 1965 bylo vyučování na zdejší škole zastaveno. Posledním učite­lem byl Václav Páv.

Od roku 1965 navštěvují žáci 1. stupně opět základní školu v Hudlicích. Vyšší ročníky navštěvují školy v Berouně a Králově Dvoře.

Budova školy zůstala ve správě MNV a po různých úpravách je využí­vána jako kanceláře MNV. Rekonstruována byla též stodola stojící při škole. Postupně zde byly zřízeny místnosti pro společenské organizace a naposledy zde byla v roce 1987 zřízena holičsko-kadeřnická provozov­na jako zařízení Drobných provozoven MNV. 

 

JZD Otročiněves

Na podzim roku 1951 bylo v obci založeno Jednotné zemědělské druž­stvo II. typu. Zakládajícími členy byli převážně drobní zemědělci. V roce 1954 mělo JZD 36 členů a obhospodařovalo pozemky o výměře 243 ha. Hovězí dobytek byl prozatímně ustájen v upravených stájích ve mlýně a ve statku u Radoslava Jiráska. V roce 1955 započalo JZD s výstavbou kravína, jenž byl dokončen ve třech letech. V listopadu a prosinci 1958 byl vybudován ještě vodovod a 20. prosince sveden do kravína dobytek (celkem 53 dojnic). Do JZD přistupovali postupně další zemědělci a od 1. září 1959 hospodařilo JZD na celé výměře zemědělské půdy v obci.

Další osudy družstva jsou poznamenány slučováním JZD a vytvářením větších zemědělsko-výrobních celků. Od 1. ledna 1968 bylo sloučením JZD Otročiněves a JZD Hudlice vytvořeno nové družstvo, nesoucí název JZD Sokolovo Hudlice. Družstvo mělo 165 členů a obhospodařovalo 1 200 ha půdy. V roce 1977 došlo k dalšímu slučování zemědělských družstev a JZD Sokolovo bylo sloučeno do JZD Dukla Beroun. Toto druž­stvo, které dnes nese název JZD Sokolovo Beroun, mělo po sloučení ko­lem 400 členů a 2 500 ha zemědělské půdy.

 

 

 

Použitá literatura a prameny:

Václav Kočka: „Dějiny Rakovnicka" — 1936

Jan Renner: „Popis politického a školního okresu rakovnického" — 1 Viktor Palivec: „Vlastivědný průvodce berounskem" — 1959 Kroniky obce Otročiněves

Zápisy ze schůzí obecního výboru z r. 1893—1908

Vydal MNV Otročiněves k výročí 950 let trvání obce.

 

Text zpracoval ing. Vladislav Krabec Lektorovala prom. hist. Svatava Drtinová

Grafická úprava Tomáš Sova

Fotografie byly laskavě zapůjčeny občany obce Otročiněves

Povoleno odborem kultury ONV v Berouně pod číslem o 320206387

Tisk MON RUDNÁ

Fotogalerie

Poslední přidaná fotografie

Kalendář akcí

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 30 31 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 1 2
1
3 4 5 6

Předpověď počasí

dnes, sobota 28. 11. 2020
jasno 4 °C -2 °C
neděle 29. 11. polojasno 1/-3 °C