ObecOtročiněves
Otročiněves, obec okresu Beroun se nachází na úpatí Krušné Hory (606 m n. m.), 11,7 km severozápadně od okresního města.
Průměrná nadmořská výška obce je 312 m n. m., rozloha katastrálního území činí 411 ha.
Obec je rozdělena do několika místních částí, nesoucích historicky vžité místní názvy.
Střed obce tvoří náves, kolem níž jsou rozmístěny bývalé selské statky.
Nejnižší částí obce je Oudol, ležící na levém břehu Habrového potoka, který protéká obcí od Nového Jáchymova. Dříve tato část obce patřila k Nové Huti pod Nižborem (nyní Nižbor).
Hořejší části obce se říká Hůrka.
Podél silnice na Nový Jáchymov je řada rodinných domků nazývaná Draha a za nimi nejvyšší část obce kde se říká Na černidlech, nebo také na Krušné. Zde se v prostorách bývalého závodu a dolu na těžbu železné rudy nachází závod n. p. Permon Křivoklát, vyrábějící výrobky z plastů a vzduchotechnická zařízení. Vedle několika rodinných domků a obytných domů s podnikovými byty je zde kulturní zařízení Sdruženého klubu ROH závodu Pemon (bývalý Hornický dům) s kinem „Klub", dále obchod, poštovní úřad a závodní jídelna. Dodnes se udržují místní názvy V plotech, V jaryni a nově se vžívá název Růžová ulice.
Podle posledního sčítání lidu v r. 1980 žilo v obcí 491 obyvatel a bylo zde 120 domů. Převážná část obyvatel v produktivním věku dojíždí do zaměstnání do průmyslové aglomerace Beroun —Králův Dvůr. Část obyvatel je zaměstnána v závodě Permon a v JZD Sokolovo.
Od roku 1978 je Otročiněves součástí chráněné krajinné oblasti Křivoklátsko.
„Brecislaus dux monio Ostrov confert custodes Otrocynyewsy." To je prvni písemná zmínka o Otročiněvsi z roku 1037, obsažená v Codexu Bohemiae. Volně přeloženo to znamená: ,,Břetislav kníže přidělil klášteru Ostrov strážné z Otročiněvsi."
A. Profous ve svém díle „Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny" uvádí vývoj názvu obce od nejstarších dob: Otrocynyewes (1205), Hroczinawes (1389), Otročžinowes (1651, Otrotschin, Otročino a Otročinowes (1845) a Otročín (1854).
Původ názvu obce vysvětluje, že je to ves, která byla původně majetkem osoby zvané Otroče. Název obce Otročin se udržel až do roku 1922, kdy na základě rozhodnutí ministerstva vnitra č. j. 84264/1922, z 10. 11. 1922 byl název obce změněn na dnešní Otročiněves.
Přesné datum založení obce nelze spolehlivě určit, neboť spadá do doby počátků osidlování zdejšího kraje a utváření českého státu, do období vlády prvních Přemyslovců. A tak nacházíme v literatuře, zabývající se historií našeho kraje, dvě verze o vzniku Otročiněvsi. V některých dílech se dočítáme, že obec vznikla za vlády knížete Břetislava, který v roce 1039 přivedl do Čech ze své válečné výpravy do Polska zajatce a usadil je na Berounsku. Měla to být posádka slezského hradu Gedcze (Hedče), která se vzdala Čechům dobrovolně. Jinou verzi uvádí ve své práci „Dějiny Rakovnicka" Václav Kočka, který po 40 let sbíral podklady k tomuto dílu z nejrůznějších historických pramenů. Ke vzniku Otročiněvsi V. Kočka uvádí:
„Kníže Jaromír založiv v roce 1005 kapli na Velizi přidělil k ni strážníky z Otročiněvsi. Kníže Břetislav přidělil kapli na Velizi benediktinskému klášteru sv. Jana na Ostraově u Davel a král Přemysl I. roku 1205 dání toto potvrdil. Tím vniveč rozptyluje se lichá domněnka, že Otročiněves založili zajatci (otroci) polští, knížetem Břetislavem roku 1039 do Čech přivedení. Zdá se, že Přemysl II. kolem roku 1270 dal si postoupiti Otročiněves a přidělil ji ke Křivoklátu pod právo manské. "
V té době se Křivoklát, který dosud plnil funkcí loveckého hrádku, stává sídlem stálé posádky a správních úřadů křivoklátského panství. Křivoklátsko, kdysi korunní a stolní panství, se rozkládalo po obou březích středního toku Mže. Převážná část jeho území byla pokryta hlubokými, převážně listnatými lesy, bohatými na lovnou zvěř. Toho využívali lovumilovní panovníci k návštěvám Křivoklátu a často zde pobývali. V roce 1319 až 1323 zde byl ukrýván syn Jana Lucemburského Václav, pozdější král a císař Karel IV. Karel IV. miloval Křivoklát, kde prožil část svého dětství a kde se mu narodila první dcera Markéta. Proto stanovil v zákoníku Majestas Carolina, že Křivoklát a s ním některé další hrady, nesměji být nikdy odtrženy od korunního jmění. Význam Křivoklátu však postupné upadal. Posledním panovníkem, který zda pobýval a lovil, byl Rudolf II. Hrad pustl a byl využíván jako vězení. Nakonec proti příkazu Karla IV. prodali Habsburkové křivoklátské panství roku 1658 Schwarzenberkúm, od nichž je zakrátko koupili Valdštejnové. Z jejich majetku se toto panství dostalo sňatkem do vlastnictví knížat furstenberských, v jejichž drženi bylo až do vzniku československého státu. V roce 1921 přešlo panství do nucené správy Československé republiky, zastoupené pozemkovým úřadem. Poslední vlastník Max Egon postoupil v roce 1929 panství československému státu.
Otročiněves, přestože byla jednou z nejstarších obcí v kraji, neměla z hospodářského hlediska velký význam a nezaznamenala v průběhu staletí takový rozvoj, jako později vzniklá sídla. Proto í zmínek o naší obci je v historických pramenech poskrovnu. Z těch, které dlouhodobým studiem archivních materiálů posbíral V. Kočka a zveřejnil ve své práci „Dějiny Rakovnicka" vybíráme:
Přidělením Otročiněvsi ke Křivoklátu pod právo manské vznikla usedlým povinnost čtyřem vozatajům platiti, tj. 4 vozataje (vozky) postaviti. Při vysazení Otročiněvsi právem zákopním byly poddaným přiděleny 4 lány dědin, které se shodují se 4 osedlými. Henrich z Ensidle na Týřově r. 1540 s povolením lidí hudlických prodal díl porostlin slovou Přísečka Havlovi z Otročiněvsi z 4 a 1/2 kopy grošů. To byly občiny, které náležely obci i pánovi. Havel porostliny vyplenil a rozdělal v pole bez platu. Té doby bylo v Otročiněvsi již 12 sedláků a 4 chalupy. V urbáři z r. 1566 čte se: Ti lidé všichni jsou povinni na louce slově Dřevníky všecko seno i otavu sži- ti, shrabati, do stohů složití a do stodol svézti. Za to dává se všem strava a po 4 provazce dřiví. Také mají od pradávna svobodu v lesích okolo vsi dobytek pasti, proutí k hradbám i jiným potřebám sekati. Za to platí po 2 slepicích, učiní od 12 osob 24 slepice. Z těch sobě úředníci roztočtí za svou práci třetí slepici berou a na hrad odvedou 16 slepic. V roce 1598 platilo jíž 14 poddaných 28 slepic, které vybíral rychtář a za práci vyrazil si 2 slepice. Zvláště mohou ti lidé v královských lesích trávu pro dobytek sekati a za to platí vespolek na hrad 2 kopy vajec.
Hejtman Gerštorf r. 1545 oznámil české komoře, že v Otročiněvsi vyhořelo 6 dvorů, s nimi shořely šaty, obilí i dobytek. Dal pohořelým potřebné dříví k stavbě a 3 stohy sena na louce Dřevníkách.
Arcikníže Ferdinand r. 1566 stavěl oboru u Broum k pasení klisen. Jiří Ota z Losu na Nižboru půjčil mu své uhlíře ze Staré Huti vypleniti lesy. Za to mu arcikníže povolil, aby krčmář z Otročiněvsi bral pivo z Nižboru. O krčmu tu pak byl spor až do r. 1658, kdy na rozkaz krále Ferdinanda byli krčmáři z Broum, Hudlic a Otročiněvsi přiděleni ke Křivoklátu.
Z vlády Šternberkovy (1560— 1566) byla manská služebnost změněna tak, že z Otročiněvsi postavili jen 2 vozataje a dopláceli 5 kop manských peněz. Arcikníže Ferdinand, kterému král Maxmilian zastavil křivoklátské panství v r. 1566, sňal všechnu povinnost manskou a změnil ji na plati peněžitý. Z každého statku dávali o sv. Havle 13 grošů a 2 slepice. Plat z pastev změněn na 12 vajec a 1 sýr. Rychtář, pokud úřad zastával, byl těchto platů prázden.
Třicetiletá válka (1618—1648), která přinesla velké útrapy lidu obecnému v Čechách, se nevyhnula ani křivoklátskému panství. Koncem roku 1634 psal mistohejtman české komoře o zkáze na panství: „Když Holík (císařský plukovník) opanoval Rakovník a Křivoklát, projížděla jedna partaj za druhou. Pak, přijelo 9 kompanií kyrasirů hraběte Colloreda, po něm táhl kníže Valdštejn k Chebu a když se zpronevěřil, celá jeho armáda vrátila se ku Praze. Vojáci pálili, mordovali, kontribuce vybírali, veliké škody nadělali, mnoho poddaných zabili, jiní do lesů utekli. Nežádejte od poddaných kontribuce, mimo hrdlo nic nemají. Mnoho vesnic je pustých."
Za války třicetileté byly v Otročiněvsi 2 statky spáleny, 8 pustých a jen 2 osedlé. Roku 1651 však bylo ve vsi zase 12 sedláků, 2 chalupníci, kovárna a 1 pustina, celkem 42 katolíci a 2 nekatolíci.
Hrabě Valdštejn nabyv Křivoklátsko dovoz rudy obrátil na robotu a hejtman Pátek zvýšil tuto ze 2 na 3 dny v týdnu. Hudličti prosili Valdštejna, aby je nechal při dvoudenní robotě, ale nový hejtman Vetter podal o žádosti své zdáni, že z Hudlic a Otročiněvsi mimo povozy do Staré Hutí 'musí ještě přivézti 4 vozy dřívi do pivovaru v Nižboru. Hudličti a otročiněvesští předložili r. 1715 hejtmanovi stížnost. Valdštejn na ni odpověděl hejtmanovi, že lidé jsou nestydatí a musí se přivésti k poslušnosti.
Obec vlastnila si právo k 60 strychúm dědin, které v urbáři zajištěny neměla. Vladštejn dokazoval, že poddaní za práci na louce Dřevníkách dostávali 4 provazce lesa, ale louky za války třicetileté zarostly, již se nesekaji, proto poddaní práva na les ani na louky a tyto zabral.
Roku 1778 bylo ve vši 11 sedláků, 4 chalupníci a 13 domkařů na obci. Sedláci robotovali po 3 dnech, v létě po 4 dnech s koňmi, chalupníci po 2 dnech ročně, domkáři muži po 8, ženy po 4 dnech do roka.
Roku 1820 bylo obnoveno zanedbané hornictví a otevřena jáma sv. Františka. V hloubce tlačila se do jámy voda, proto r. 1832 opatřeny pumpy na čerpání vody.
Záznamy o obci Otročiněves končí V. Kočka údajem o názvech tratí uváděných v katastru obce. Jsou to: Bory, Čedka, Černidla, Čihadla, Dobrá voda, Drhov, Dřevníky, Hakovina, Jezírka, Jilovnice, Krby, Losy, Lužice, Radechov, Sedliště, Senec, Sobakov (rybník), Stavadla, Stračov, Stodůlky, Vejplaně, Voleška, Vorlík, Žižala, Žlaby.
Jména tratí vznikala v dávných dobách z potřeby obyvatel k označení místních lokalit. Přenášela se z generace na generaci až do dnešní doby, přitom některé původní názvy zanikaly, jiné v průběhu let nově vznikaly. V řadě případů došlo časem ku zkomolení původních názvů, jako kupř. Stračov — Strejčov, Prekáry — Plegáry, Radechov — Radichov, Čedka — Cetka a jiné.
Od roku 1789 neplatili zdejší občané desátek. Robotovali až do roku 1848, kdy byla robota zrušena. Občané měli jak již uvedeno právo pásti dobytek v lesích, hrabati stelivo a řezati proutí. Právo toto zašlo v r. 1852, kdy byla sjednána mezi zdejšími usedlíky počtem 15 a vrchností smlouva, dle které usedlíci, místo uvedených práv, dostali část lesů nad obcí směrem k Nižboru tzv. „Prekáry". (Název je odvozen z lat. prekarium, což znamenalo zapůjčení nemovitosti). Lesy byly vymýceny a přeměněny na pole. Stráně na severní straně obce byly zalesněny a výtěžek z těžby patřil členům prekární společností. Stráň nad dnešním hřištěm zůstala panská a nese dodnes tento název.
Za vlády císaře Josefa II. byl v letech 1785—1789 vyhotoven nový, tak zvaný josefínský katastr. Měření k přípravným pracím prováděli sedláci sami pod přísahou. V roce 1785 měřili katastr obce Otročiněves 4 občané. Jan Albrecht, rychtář, který se uměl podepsati a tři občané, kteří se podepsati neuměli. Začali 17. července a skončili 3. srpna. Měření začali na zahradě rychtáře Albrechta dnes č. 2 a končili na Černidlech vedle Dráhová (dnes na Drahách).
Bohužel v pamětní knize chybí zápisy až do roku 1910. Vedení kroniky se v tom roce ujal František Dvořák, obchodník z domu čp. 45. Z jeho zápisů se dozvídáme některé skutečnosti, které se udály v naši obci ke konci minulého století. Z vyprávění pamětníků zachovaly se až do dnešní doby vzpomínky na dvě pohromy, které postihly naši obec v letech 1872 a 1873. Obě pohromy způsobily přírodní živly — voda a oheň. Oba tyto hrozné jevy popsal kronikář, a proto mu dejme slovo:
„ V sobotu, dne 25. května 1872 o páté hodině odpoledni, vyšla krutá černá mračna od východu, která se na vrškách na lesy tak nízko snesla, že je mohl bidlem dosáhnouti. Pak přišla ohromná průtrž mračen, krupobití, kusy ledu byly kolik centimetrů velké. Stromoví bylo osekáno jako holé tyče, což bylo srdcervoucí. Obloha byla stále rozsvícená. Hrom bil rána za ranou, což se nedá milý čtenáři, popsati, neboť každý z nás počítal konec světa. Velká voda po 14 dni ochabovala, nežli se vytratila. Připomínám, že zde 6 čísel uplavalo: V. Albrecht čp. 24 — pod mostem, Frant. Kalina čp. 40, Josef Bartoš čp. 44, Frant. Hájek čp. 25 — mlynář (vše hospodářství voda vzala, jen kola a kus zdi tam zbylo) a Marie Ziková a Frant. Leslér v Oudole čp. 50. Těchto pět čísel postavila rakouská vláda sama na obecních pozemcích u Nového Jáchymova."
Velkou vodu způsobilo protržení hrází jáchymovských rybníků. Příval vody natolik poškodil tehdejší železnou huť a továrnu v Novém Jáchymově, že výrobu se jíž nepodařilo obnovit a huť byla v r. 1877 opuštěna. Rok nato postihla obec další pohroma v podobě ohně. Dejme opět slovo kronikáři, který tuto katastrofu líčí následovně:
„Den po svatodušních svátcích, v úterý dne 14. června 1873 o 1 hodině odpoledni, vypukl oheň ve statku čp. 32 rolníka Jána Perglera, který se v hodině rozšířil na 15 čísel i se stodolami. Hospodyně Anna Perglerová vařila na svačinu černou kávu. V kamnech měla naložené hoblovačky, od kterých nastal výbuch. Okno bylo otevřené, došky sahaly až k oknu a tu byl oheň hned na střeše. Toho času bylo velké vedro. Od ohně se udělal vítr a oheň hned přelétl na čp. 21 Josefa Lébra. Toho času byly stavby dřevěné, podezděné. Není možno popsati tu hrůzu, když obec stála v plamenech. Ten hlomoz, praskáni trámů a řváni dobytka, který se pustil do pěkného obilí. Té bídy neb zásoby potravin shořely a do žni byly dva měsíce. Vyhořeli, neměli žádné přístřeší a museli bydlet, kde se dalo."
| Vyhořeli: čp. | 2 | Anton Marek | čp. | 27 | Václav Mařík |
| čp. | 3 | František Hájek | čp. | 28 |
|
| čp. | 4 | Antonín Souček | čp. | 29 | Václav Vejražka |
| čp. | 15 | Josef Vševíd | čp. | 31 | Josef Marek |
| čp. | 19 | František Hájek | čp. | 32 | Ján Pergler |
| čp. | 22 | Dominik Albrecht | čp. | 33 | Antonín Horák |
| čp. 23 | Josef Albrecht | čp. | 18 | Josef Rotta | |
|
|
|
| čp. | 20 | Václav Malý |
Požár nebylo vůbec možno hasit pro velký žár. Pamětníci říkali, že se vařila i voda v rybníce.
Velký význam pro život obce mělo v závěru minulého století rozhodnutí o výstavbě silnice přes obec na Žížal, a její napojení na silnici Nová Huť—Křivoklát. V zápise ze schůze obecního výboru ze dne 9. dubna 1893 čteme:
„Bylo jednáno, jakým způsobem se má stavba silnice zadati, zdaliž cestou ofertni, neb veřejnou dražbou snižovací. Usneseno, by se tato zadala cestou ofertni a po obdržení ofert, když by se obecnímu zastupitelstvu zdála býti cena převýšena, by se přikročilo k dražbě snižovací. Dražba by se prohlásila na den 30. dubna 1893 o 10-té hodině dopoledni. Prohlášení by se stalo deníkem pražským. "
Dne 30. dubna se skutečně konala snižovací dražba a stavba byla zadána Josefu Jiráskovi, rolníku z Otročiněvsi za cenu 8 900 zl. Stavbu pak prováděl stavitel Martin Blín z Pohořelce nad Zbečnem. Kolaudace dokončené silnice byla provedena 5.11. 1895. Ještě však v r. 1897 byl veden spor mezi stavitelem Blínem a obecním výborem o proplacení vydražené ceny a úhradu některých víceprací. Obecni výbor staviteli vytýkal nedodržení projektu a překročené stoupání v některých úsecích silnice. Po dokončení stavby silnice byl v r. 1899 vybudován přes potok v Plotech nový most, namísto starého, dřevěného. Nový most stál 717 zl. Na stavbu silnice i na stavbu mostu obdržela obec zemskou subvenci.
V letech 1897 — 1904 probíhala jednání o připojení naší obce k berounskému okresu. Svědčí o tom zápisy ze schůzí obecního výboru:
28. 2. 1897 -
„Na dopis od okr. výboru v Berouně usneseno jednohlasně, by se kroky ku přičlenění zdejší obce k okresu berounskému okamžitě učinily. "
16. 4. 1899 -
„Bylo jednáni o tom, má-li býti obnovena petice vel. sl. sněmu království českého za odděleni od okresu křivoklátského a přidělení k okresu berounskému. Usneseno bylo jednohlasně, by patřičné kroky v té věci učiněny byly z důvodu, že obec zdejší má spojení s křivoklátským okresem se značnými obtížemi, zvláště v zimní době. U věci té usneseno, by starosta s jedním členem petici vypracovanou přímo na sněmu odevzdali."
11. 7. 1904 -
„Byla úrada o tom, má-li se trvati na žádosti naší obce ze dne 4. 7. 1897, podané na zemský sněm království českého za vyloučení ze soudního okrasu křivoklátského a přičlenění k okresu berounskému. Na to po delší debatě usneseno jednohlasně, že se trvá na žádostí té a spojené výlohy s tím vzešlé béře obec na sebe, jelikož uznává, že plyne obci zdejší tím veliká výhoda, poněvadž je to poloviční vzdálenost spojená silnicí a pak veškeré hospodářské zájmy a potřeby se obstarávají pouze v Berouně."
Poznámka: Jak známo připojeni obce Otročíněves k berounskému okresu se uskutečnilo až v roce 1941.
O hospodaření obce v závěru minulého století dává názorný příklad protokol ze schůze obecního výboru ze dne 12. prosince 1897:
„Byl předložen rozpočet příjmů a vydání obce na správní rok 1898, který byl přesně, jak v přijmu, tak i ve vydání v položkách prozkoumán. Jak vyšlo najevo, schodek obnáší 634 zl. 74 kr. Po dobrém uvážení usnesl se obecni výbor, by byla vybírána k uhražení schodku 50% přirážka k přímým daním, poněvadž se v obcí okolo 900 zl. c. k. řádné daně vybírá. Dále byl přeložen před účet o potřebě školní pro ten samý rok ve výši 146 zl. Poněvadž příjmů žádných nestává, bude třeba tento výdaj hraditi 15% přirážkou, pročež se starostovi ukládá, by o povolení oněch přirážek u vyšší instance žádal. Byl dán návrh, by se žádalo o povolení pivního krejcaru z výčepu piva. Usneseno, by byla podána žádost za vybírání pivního krejcaru k uhražení onoho schodku. Žádosti Václava Součka a Jana Ziky o podporu se pro velký nával podpor zamítají. "
Téměř v každém jednáni obecního výboru byly v té době projednávány žádosti občanů o chudinskou podporu. To ukazuje, že sociální poměry řady lidi byly neutěšené. Kdo neměl práci, byl odkázán, na chudinské podpory domovské obce, nebo na žebrotu. Není proto divu, že se lidé ucházeli o jakoukoliv práci při obci (jako kupř. obecni sluha, obecní strážník, obecní hlídač či pastýř) a že na tyto ,,funkce" byl obecním výborem vypisován konkurs. Téměř v každé obci byl chudobinec. V naši obci byl zřízen v obecni kovárně.
Rozvíjející se kapitalismus tedy nepřinesl žádné zlepšení životních podmínek obyčejných lidí. Naopak sociální problémy se zostřily a prohloubily. V té době se vzmáhalo dělnické hnutí a rostl odpor našich národů proti habsburské monarchii. Zápas národnostní za vytvoření samostatného státu Čechů a Slováků stával se i bojem za sociální spravedlnost. Vážné rozpory mezi evropskými mocnostmi a boj o nadvládu v Evropě a za nové rozdělení zájmových sfér vedly v r. 1914 ke vzniku 1. světové války, která přinesla našim národům velké utrpení a vyžádala si nemálo obětí. Kolík lidí muselo z naší obce nastoupit do bojů za zájmy rakousko-uherské říše se nepodařilo přesně zjistit. Víme však, že 11 našich, převážně mladých lidí, ztratilo v této nesmyslné válce své životy a jejich těla jsou pohřbena někde v cizích zemích. Jejich jména jsou na věčnou památku napsána na pomníku, který vojákům, padlým v 1. světové válce, postavila obec v r. 1931.
Jména padlých:
Alois Červený nar. 1892
Adolf Hájek nar. 1891
František Hájek nar. 1870
Josef Hájek nar. 1892
František Horák nar. 1899 Miroslav Lebr nar. 1890
Jan Lulák nar. 1894
Josef Malý nar. 1893
Josef Touš nar. 1879
Cyril Vševíd nar.1879 František Zika nar.1875
Další naši občané, kteří padli do zajetí, se přihlásili do československých legií, které se v některých zemích tvořily a byly nasazovány do bojů proti Rakousku a jeho spojencům. Byli to Josef Souček, Antonín Štylér, Josef Kuna, František Jirava, Antonín Najman, Václav Vševíd a František Souček. Až na Josefa Součka, který padl do zajeti na srbské frontě, byli ostatní zajati na ruské frontě. Většinou se vrátili domů, až v roce 1920 Zejména cesta ruských legionářů domů byla složitá vzhledem k revoluci, která v té době v Rusku probíhala. Jejich cesta vedla přes Vladivostok, Japonsko, Spojené státy nebo Kanadu do Evropy. První se vrátil dne 26. 1. 1919 Josef Souček (z Oudola), který po zajetí v Srbsku uprchl přes Albánii do Francie, kde vstoupil do legie a zúčastnil se bojů proti německé armádě.
Posledním občanem naši obce, který měl jít bojovat na sklonku války „za císaře pána" byl Bohumil Jirásek, rolník, nar. 8. dubna 1900. Dne 14. ledna 1918 byl v Rakovníku odveden a 9: března odvelen k náhradnímu praporu střeleckého pluku v Rumburku. Zde se v květnu 1918 aktivně zúčastnil známé rumburské vzpoury. Po jejím potlačení byl spolu s dalšími účastníky vzpoury souzen stanným soudem. Deset účastníků vzpoury bylo popraveno, ostatní odsouzeni k 10 až 15 letům těžkého žaláře. Bohumil Jirásek byl do konce války vězněn v terezínské pevnosti, odkud byl 28. října osvobozen. Jeho vyprávěni o průběhu vzpoury je zapsáno v kronice obce Otročiněves.
Rozpad rakousko-uherské říše a vznik samostatného československého státu 28. října 1918 přijaly naše národy s obrovským nadšením, neboť znamenal nejen konec třistaleté habsburské poroby a utlačováni, ale zároveň i nadějí na zlepšení sociálních podmínek pracujícího lidu. Naději inspirovanou vítězstvím ruského proletariátu v říjnové revoluci v r. 1917. Neutěšené poměry způsobené válkou se lepšily jen pomalu. Neuspokojivý byl zejména zdravotní stav obyvatelstva, které trpělo strádáním a nedostatečnou výživou. Proto si vyžádala tak zvaná španělská chřipka tolik obětí na lidských životech. Mnoho lidí umíralo také na tuberkulózu. I v naši obci podlehla těmto chorobám řada lidi.
Nejdůležitějšími opatřeními revolučního Národního shromážděni bylo uzákoněni osmihodinové pracovní doby a pozemková reforma. Pozemková reforma však nebyla provedena důsledně a drobným zemědělcům příliš nepomohla. Při parcelaci dvoru Nižbor zakoupilo 23 občanů naší obce dílky pozemků na Marušce. Peníze na zaplacení pozemků zapůjčila občanům Kampelička, spořitelní a záložní spolek pro Otročiněves a okolí.
Nedůsledná sociální politika a rozpory ve vedení státu vedly k ostrému politickému boji, který vyvrcholil vládní krizi a vedl také k rozkolu v tehdy nejsilnější politické straně, v Československé sociálně demokratické straně dělnické. Rozkol ve straně vedl na jaře 1921 k vytvoření Komunistické strany Československa.
V té době byla i v naši obci ustavena základní organizace Komunistické strany Československa. Zakládajícími členy byli: Karel Hájek (nar. 1900), Josef Hájek (nar. 1898), Josef Chaloupka (nar. 1899), Albin Karas (nar. 1887), Josef Kopecký (nar. 1884), Karel Kučera (nar. 1881), Josef Lébr (nar. 1876), Vojtěch Rudolf (nar. 1876), Václav Rosenbaum (nar. 1891) a Josef Šinkner (nar. 1878). V roce 1971 byla k 50. výročí založení KSČ zhotovena pamětní deska zakládajícím členům místní organizace KSČ. Deska je umístěna na budově pohostinství, kde se konala ustavující schůze. Komunistická strana pak byla až do roku 1938 nejsilnější politickou stranou v obci, což dokazují výsledky voleb do obecního zastupitelstva:
| Strana | Počet hlasů v roce | ||
| 1923 | 1927 | 1938 | |
| komunistická | 78 | 128 | 109 |
| sociálně demokratická | 41 | 60 | 56 |
| republikánská | 57 | 95 | 54 |
| domkářů | 52 | 41 | 57 |
| národního sjednocení | — | — | 52 |
Ostrý politický boj, který vedla od svého založení komunistická strana proti buržoazní vládě a buržoazním politickým stranám, probíhal í ve městech a vesnicích. Již v prosinci 1920 svolali levicově orientovaní členové soc. demokratické strany v Otročiněvsi shromáždění občanů (ve školní kronice označovaném jako puč), na kterém mělo být odhlasováno přistoupení k III. internacionále. Proti organizátorům a účastníkům shromáždění bylo povoláno vojsko a řada občanů byla zatčena. V roce 1927 byl starostou v Otročiněvsi zvolen komunista Václav Rosenbaum. Tehdy byl před volbami v obci rozhozen leták „Zbůjník", ve kterém byli napadáni dřívější členové obecního zastupitelstva. „Zbůjník" se ještě několikrát objevil v roce 1928, 1930 a 1931. Dnes víme, že „Zbůjník" se tiskl na primitivním zařízení u Josefa Chaloupky čp. 111. V roce 1930 byl vyšetřován pro podezření z rozšiřování „Zbůjníka" Josef Kopecký. Pro nedostatek důkazů však byl propuštěn. V roce 1931 byl zatčen i tehdejší starosta Václav Rosenbaum. Také on byl za několik dní propuštěn.
Rozvoj poválečného hospodářství přinesl dostatek pracovních příležitosti a pomalé zlepšováni životni úrovně. V prvních poválečných letech byla v obci postavena řada rodinných domků, zejména na Drahách V roce 1929 píše kronikář Josef Souček, učitel, že práce bylo dost a na Krušné Hoře byly pro dělníky zřízeny dvě noclehárny. Ale ještě téhož roku vypukla světová hospodářská krize, která postihla i náš stát. Krize, která dosáhla největšího vrcholu v roce 1933, způsobila vysokou nezaměstnanost, provázenou chudobou, bídou a hladem. I na dole Krušná Hora byla práce nejdříve omezena a pak zcela zastavena.
Situaci v roce 1932 popisuje kronikář následovně:
„Nezaměstnanost je již velká. Asi 100 lidí bere vyživovací poukázky. Lidé jim říkají chuděrky, nebo také žebračenky. Aby se dětem mohla vyvařovat polévka, učiněna pro ně sbírka v obcí, která vynesla 203 Kč hotově, 65 kg žita a 100 kg brambor. Polévka se vařila v hostinci u Suchých. Za polévku počítal hostinský 70 hal. K tomu dostaly děti housku."
„Nezaměstnanost se zase zhoršila. Někteří horníci pracuji jen na 3 směny v měsíci. Mimo vyživovací poukázky dostávají nezaměstnaní chléb, který sem vozí z družstevní pekárny v Rakovníku. Zdraví u děti se horší následkem slabé výživy. V mnohých rodinách se jeví nedostatek. Děti jsou ve škole bledé a jeví nechuť k práci."
Vraťme se však ještě k některým událostem v životě naší obce v období 1. republiky. V roce 1924 došlo ke změně katastrálního území obce. K obci byla přičleněna část území na levém břehu Habrového potoka, dosud patřící k Nové Hutí. Jednalo se zejména o část obce zvanou Oudol, včetně strání nad silnící a nad Habrovým potokem, a pozemky na Jilovníci. V roce 1925 byla postavena opěrná zeď na Hůrce u čp. 7 a pod školou vybudován kanál, který zakryl hlubokou rokli. Rok 1930 měl pro obyvatele naší obce historický význam. Toho roku byly odloženy petrolejové lampy a příbytky našich občanů ozářily elektrické žárovky. Elektrifikace obce byla započata v r. 1929 a dokončena v únoru 1930. V roce 1930 se také v obci objevil první traktor, který zakoupil rolník Václav Souček. Rovněž bylo založeno hospodářsko-strojní družstvo, jehož členy bylo 10 místních rolníků. Družstvo zakoupilo mlátičku a parní kotel. O rok později byl z iniciativy spolku hasičů postaven již zmíněný pomník vojákům, padlým v 1. světové válce. Slavnostní odhalení pomníku se konalo 23. srpna 1931. Dne 8. dubna 1931 se v obcí objevilo první rádio zn. Telefunken. Zakoupeno bylo pro školu za 1 440 Kč.
Kulturní a společenský život se od počátku dvacátých let slibně rozvíjel. Ochotnické spolky místních organizaci pořádaly divadelní představení. Nejrůznější kulturní, společenské í vzdělávací akce pořádaly místní organizace komunistické strany. Sokola, Sboru dobrovolných hasičů a dále škola, spotřební družstvo Včela a osvětová beseda. Aktivita na tomto poli podstatně klesla v třicátých letech, v době vyvrcholení hospodářské krize.
Rozpadu první republiky předcházely události v roce 1938. Po násilném obsazeni (anšlusu) Rakouska hitlerovským Německem v březnu 1938 se značně rozšířila naše hranice s tímto státem. K posílení obrany na hranicích byla 21. května vyhlášena částečná mobilizace.
Z naši obce nastoupili do zbraně 4 záložníci. Rostoucí nepokoje a provokace sudetských Němců, podporované z druhé strany hranic a vyhrůžky Hitlera adresované našemu státu, vyvolaly kritickou situaci, která byla podnětem k vyhlášení všeobecné mobilizace. Po jejím vyhlášení dne 9. září nastoupilo z naší obce do zbraně 45 záložníků a rolníkům bylo odvedeno celkem 7 koni. Veškerá opatření, provedená na obranu republiky nebyla však nic platná. Hitler se sice zalekl vzorně provedené mobilizace, ale pokračoval ve svých plánech diplomatickou cestou. Zradou západních mocností došlo 29. září 1938 bez naší účasti v Mnichově k podpisu ponižující dohody, na jejímž základě muselo Československo odstoupit Německu značnou část pohraničního území. Územní požadavky po vzoru Německa pak vyhlásili vůči nám i Polsko a Maďarsko.
Ze Sudet se vystěhovalo mnoho Čechů i demokraticky smýšlejících Němců. Do naší obce přišlo 95 vystěhovalců. Z toho asi 15 občanů české národností se nastěhovalo ke svým příbuzným, nebo do volných domků a bytů. Mezí 5. až 9. říjnem se občané německé národnosti vrátili do svých domovů.
Na Slovensku získaly rozhodující vliv reakční síly, které prosadily 14. března odtržení Slovenska od československého státu a vyhlášení samostatného státu slovenského. Den nato, 15. března, překročilo říšsko- německé vojsko nové hranice a okupovalo zbylé území Čech a Moravy. Došlo ke zřízení protektorátu Čechy a Morava, který byl zcela podřízen hitlerovskému Německu. Německá expanze postihla postupně další evropské státy. Přepadením Polska 1. září 1939 byla rozpoutána 2. světová válka, která skončila v Evropě 9. května 1945.
Nacistická okupace a období 2. světové války byly nejčernějším obdobím v dějinách našich národů. Náš lid se nikdy nesmířil s potupnou okupací. I když jakékoliv projevy odporu byly krutě trestány, vznikaly na území protektorátu odbojové skupiny, které prováděly sabotážní a diverzní akce proti okupantům.
Jedna taková skupina v rámci hnuti „Obrany národa" vznikla v Nižboru. Jejími členy byli hlavně hornici z dolu na Krušné Hoře. Skupina, kterou vedl bývalý četnický strážmistr Smrkovský, se scházela v lese nedaleko hájovny Lísa. Horníci zajišťovali na dole výbušniny pro diverzní akce. Skupina však byla vyzrazena a její členové pozatýkáni. Ve skupině byl i řídící učitel školy v Otročiněvsi Josef Patery, který byl zatčen 1. 7. 1940. Po třech letech věznění obdržela rodina Josefa Patera zprávu, že 21. května 1943 zemřel ve vězení v Drážďanech na zápal plic. Také ostatní zatčení se již domů z nacistických vězení nevrátili. Po válce byl z iniciativy místní organizace ČSM postaven v lese na Žížali, v místě, kde se skupina scházela, pomník. Jeho slavnostní odhalení se konalo 8 května 1949. K uctění památky padlých hrdinů se každoročně koná 5. května u pomníku pietní spojená s lampionovým průvodem mládeže a pionýrů z obce.
Rovněž na dole Krušná Hora byl za okupace popraveným a umučeným horníkům postaven pomník, který byl za účastí pozůstalých a asi 1 400 občanů odhalen 6. července 1946.
I Když život v období okupace nebyl lehký, byla naše obec ušetřena hrůz, které postihly některá jiná místa v našich zemích. Nejtragičtější z nich bylo vyhlazení obce Lidice, jako pomsta za atentát na Heydricha. I tak si tato doba vyžádala z naší obce své oběti. Vedle jíž zmíněného Josefa Patery byl nacisty popraven náš občan Josef Hájek, syn Františka a Marie Hájkových z čp. 61 Na drahách. Josef Hájek narozený v roce 1910 byl zaměstnán jako železničář v berounské stanici. Jako člen odbojové skupiny se zúčastnil ukrytí zbraní, které Němci odváželi po obsazení našich zemí z berounských kasáren. Byl zatčen v roce 1940 a po tříletém věznění byl 7. června 1943 v Berlíně popraven.
Další dvě oběti si okupace vyžádala v samém závěru války. V dubnu 1945 byli z naší obce povoláni a nasazeni pří kopání zákopů na obranu proti blížící se východní frontě dva chlapci. Odešli, aby se již nikdy nevrátili- Miroslav Helebrant nar. 1928 a Karel Jirava nar. 1927. Dne 9. dubna obdrželi rodiče chlapců zprávu, že oba zahynuli při náletu nedaleko Těšína. Jména obětí okupace jsou napsána na pamětních deskách, které byly umístěny na pomník padlých v 1. světové válce.
Přes usilovnou propagandu a počáteční úspěchy nacistických vojsk, nebylo v naší obci občana, který by přestal věřit v konečnou porážku nacistického Německa a jeho spojenců. V této víře se lidé posilovali poslechem zahraničního rozhlasu z Moskvy a Londýna, i když poslech zahraničního rozhlasu byl trestán smrtí.
V říjnu 1944 překročila Rudá armáda hranice Slovenska a počalo postupné osvobozování naší vlasti. V březnu 1945 přišli do obce tak zvaní národní hosté. Byli to Němci prchající před Rudou armádou ze Slezska a z okolí Vratislavi. Celkem 34 lidé, kteří si vezli majetek na 5 vozech. Byli ubytováni u sedláků. Dne 11. dubna bylo okresním úřadem přiděleno do obce dalších 170 vystěhovalců, kteří byli ubytováni v noclehárnách na Krušné Hoře. Němci odešli z obce 25. dubna. V té době ovládli vzdušný prostor tak zvaní hloubkaři (nebo též kotláři), kteří napadali zejména nádraží, vlaky a jiné, převážně pohyblivé cíle. Sedmnáctého a znovu 19. dubna byl nálet na Beroun. Řada berounských občanů se ze strachu před opakováním náletů uchýlila do okolních obci. Provizorní ubytování jim poskytli i občané naší obce. Dne 4. května projížděli a procházeli naší obcí „Vlasovcí". Byla to vojska zformovaná v průběhu války z bělogvardějců, ruských emigrantů a různých svedených živlů a odpadlíků, vedená generálem Vlasovém. Vlasovci byli napadeni hloubkovými letci z palubních zbraní. Ještě několik hodin po náletu ozývaly se detonace a střelba. To vybuchovala munice v hořících autech. Den nato vypuklo v Praze povstání. V neděli, dne 6. května byl v obcí ustaven revoluční národní výbor, jehož předsedou se stal dosavadní starosta Emil Hájek. Zároveň byla ustavena revoluční garda o 20 mužích, jejímž velitelem byl jmenován Bohumil Brož. Garda byla vyzbrojena ukrytými zbraněmi a zbraněmi po Vlasovcích a vykonávala hlídky v obci a okolí. Konečné osvobození bojující Praze přinesla 9. května Rudá armáda. Ten den byla v Postupimi podepsána dohoda o kapitulaci německých vojsk. V Otročiněvsí jsme přivítali Rudou armádu 10. května. Na místě dnešní autobusové zastávky na Hůrce byla postavena slavobrána, u niž se shromáždila většina obyvatel obce a radostně zdravila projíždějící jednotku. Všichni naši občané mohli zase volně vydechnout.
Kulturní a společenský život v obci za okupace téměř neexistoval. Jedinou zábavou pro mladší í ty starší byla návštěva fotbalových utkáni a fandění mužstvu místného SK Otročíněves. Dobrovolnou a obětavou práci místních sportovců i jejich příznivců bylo pod panskou strání vybudováno fotbalové hřiště, na kterém se odehrávaly mistrovské zápasy II. třídy berounského okresu, přátelské zápasy a fotbalové turnaje Zašlou slávu SK Otročiněves dnes již připomíná jen opuštěné hřiště.
Osvobození naší vlastí Rudou armádou znamenalo konec utrpení, útlaku a strachu. Radost z osvobození a obnovení samostatností československého státu pomáhala překonávat počáteční potíže a napravovat škody způsobené německou okupací a válkou. Rozvrácené a válkou poškozené hospodářství, nedostatek surovin a potravin a znehodnocená měna způsobovaly značné potíže při obnově národního hospodářství. Bylo proto třeba provést měnovou reformu a ponechat přídělový systém na potraviny, textil a obuv. Poměrně rychle se začala rozvíjet kulturní a společenská činnost. První velké manifestační akce se konaly v roce 1946 při oslavě Svátku práce a prvního výročí osvobození. Dne 26. května se konaly první volby do Národního shromáždění. Ve volbách byli volení kandidáti čtyř politických stran. Voleb se v naší obcí zúčastnilo 409 voličů. Kandidáti jednotlivých stran obdrželi: komunistická strana 201 hlas, národně socialistická strana 103 hlasy, sociálně demokratická strana 78 hlasů a strana lidová 27 hlasů. Na základě voleb do Národního shromáždění byl utvořen nový národní výbor, ve kterém měly jednotlivé strany toto zastoupení: komunistická 7 mandátů, sociálně demokratická 3 mandáty a národně socialistická 4 mandáty. Předsedou národního výboru byl zvolen komunista Karel Machulka, naddůlní závodu Krušná Hora.
Prvním dárkem, který obec dostala v nové republice, bylo zavedení autobusové dopravy od 1. června 1946. Autobusová linka spojila naši obec s okresním městem, do kterého občané a zejména školní mládež navštěvující tamní školy dříve chodili pěšky, nebo jezdili vlakem z Nové Huti. Přepravu zajišťovala nejdříve nákladní auta, upravená na přepravu osob a později malé autobusy nazývané „mandelinka". Jízdné činilo zhruba 1 Kčs za 1 km.
Další dárek dostali občané naší obce k vánočním svátkům. Dne 23. prosince 1946 se po sedmi letech opět rozsvítila světla veřejného osvětlení. Veřejné osvětlení bylo za okupace likvidováno, aby získaný materiál byl použit pro potřeby válečné výroby. Na obnově veřejného osvětleni měli velkou zásluhu místní občané František Souček, Staněk a Foltýn. Celá akce byla příkladem zvelebení obce svépomocí, i když v té době ještě nebyly pro tuto činnost podmínky.
V roce 1947 se započalo s plněním dvouletého plánu obnovy národního hospodářství. Ten rok však postihlo naše země katastrofální sucho.
Pícnin narostlo velmi málo, jeteloviny téměř žádné. Někteří zemědělci, kteří měli traktory, jezdili na Šumavu, kde sekali a sušili trávu a odtud ji dováželi domů. Jiní sušili sena v lesích okolo Lán. Sklizeň obilí byla minimální. Žita se sklízelo okolo 15 q, pšenice 12 q a ovsa 10 q z hektaru. Výnosy okopanin činily 50 — 60 q u brambor a 30 q řepy po hektaru. Sklizeň ovoce byla asi třicetiprocentní. Ministerstvo zemědělství poskytlo zemědělcům postiženým suchem podporu ve výši 62 000 Kčs, což činilo asi 500 Kčs na jeden ha půdy oseté obílím. Republiku tehdy zachránily od hladu dodávky obilí ze Sovětského svazu, i když i tam byla situace v zásobování potravinami kritická.
Po únorovém vítězství pracujícího lidu nad domácí reakcí a buržoazií nastává nová etapa vývoje naší společnosti — budování základu socialismu. Další znárodnění průmyslu, postupná socializace zemědělství a řízení národního hospodářství pětiletými plány přinesly nebývalý rozvoj průmyslové a zemědělské výroby a růst životní úrovně. Města, vesnice i příroda měnily postupně svoji tvář. I v naší obcí se do dnešní doby hodně změnilo a jen ti dříve narození mohou srovnávat současnou tvář obce a život v ní s dobou, když ještě byli mladí. Na zvelebení obce se významnou měrou podíleli sami občané dobrovolnou brigádnickou prací. Potřeb a dlouho neřešených problémů dotýkajících se zájmů obyvatel naší obce, bylo víc než dost. Ty pak byly v průběhu let zařazovány do volebních programů Národní fronty a postupně, v rámci finančních, materiálových a kapacitních podmínek, realizovány. Materiálově a finančně méně náročné akce byly řešeny v akcí Z. Náročnější akce byly realizovány dodavatelskou formou za účinné finanční pomoci z rozpočtu ONV. Z celé řady drobnějších akcí provedených od roku 1948 uvádíme alespoň tyto:
Hodně práce bylo vykonáno na opravách a údržbě majetku ve správě národního výboru, úpravě veřejných prostranství a rozšíření veřejné zeleně.
Byly však realizovány i větší a náročnější a pro životni prostředí i spokojenější život obyvatel obce důležité akce. První z nich byla regulace Habrového potoka. O regulaci potoka usilovala obec již dlouhá léta. Co regulace potoka přinesla zejména občanům bydlícím v jeho blízkosti uvidíme, připomeneme-li si stav, jaký existoval před regulací. Pod splávkem u malé mlýnské nádrže vcházela cesta vedoucí do Oudola do potoka, kterým vedla asi 120 metrů. Tuto vodní cestu musely překonávat koňské i kravské potahy, jezdící do Oudola a dále do polí. Pro pěší vedla po pravé straně potoka úzká pěšina, po které se došlo k lávce a přecházelo na cestu, která v tomto místě vycházela z potoka. Obyvatelé domů čp. 48, 65 a 77, bydlící na druhé straně potoka, se do svých domovů dostávali přes potok buď přebroděním, nebo po kamenech. Při větší vodě pak museli obcházet potok cestičkou pod strání. Dalším důvodem pro regulaci potoka byly povodně. O té velké v roce 1872 jíž byla zmínka. Povodně se někdy v kratších, někdy v delších obdobích opakovaly. Tak např. 9. července 1926 se potok po velké bouří a průtrží mračen rozvodnil a způsobil velké škody na přilehlých nemovitostech. Prudká voda protrhla levý břeh a razila si novou cestu přes zahrady Josefa Loňka, Bohumíra Senfta a Václava Sirotka. Zde nejen vyrvala hluboké koryto, ale zanesla zahrady značným množstvím kamení, písku a bahna. To byly tedy důvody, pro které se o regulací potoka jednalo již v roce 1926 i v dalších letech, avšak bezvýsledně, neboť se jednalo o náročnou a finančně nákladnou akci. O co se usilovalo řadu let, to se stalo skutečností až v období vítězství socialismu v naší vlasti. Po úspěšném jednání na Krajském národním výboru v Praze a zpracování projektové dokumentace byly 26. dubna 1961 práce na regulaci Habrového potoka v zastavěné části obce zahájeny. Regulace byla prováděna dodavatelským způsobem podnikem Povodí Vltavy, za použití těžké mechanizace a účinné pomoci místních obyvatel. Regulace břehů i dna potoka je provedena z betonu a ze žulového kamene. Práce na regulaci byly ukončeny na podzim roku 1962 vybudováním mostu přes potok. Regulace si vyžádala zrušení malé mlýnské nádrže a zabrání části zahrad rodinných domků čp. 71, 48 a 77. Akce byla financována ze státního rozpočtu.
Další dvě náročné akce si vyžádal neutěšený stav budovy pohostinství na Hůrce a prodejny LSD Jednota.
Po zvážení různých návrhů, týkajících se výstavby pohostinství, bylo rozhodnuto provést rekonstrukci dosavadní budovy pohostinství na Hůrce. Rekonstrukce byla v roce 1973 zařazena do plánu akce Z pod č. 349.
Rozpočtové náklady činily 1 mil. 174 tis. Kčs. Skutečné náklady byly rozpočtovány ve výši 70% hodnoty díla tj. 822 tis. Kčs. Výstavba pohostinství se proti původním záměrům značně zpozdila z důvodů obtížného zajišťování materiálů a některých odborných prací. Po dokončení v roce 1976 byla budova pohostinství převedena úplatně do vlastnictví LSD Jednota v Hořovicích.
Druhou větší stavbou prováděnou v akci Z byla výstavba prodejny potravin. Dosavadní prodejna, umístěná v rodinném domku Jaroslava Váci byla prostorově i hygienicky nevyhovující. Nová prodejna byla situována na místo, kde dříve stával dům čp. 19. V tomto domě byla za 1. republiky prodejna bývalého družstva Včela. Dům byl zdemolován a výstavba prodejny byla zahájena na jaře 1979. Dne 6. září 1980 byla prodejna slavnostně otevřena. Hodnota díla této akce činila 390 tis. Kčs a za tuto cenu byla prodejna převedena úplatně do vlastnictví LSD Jednota.
Další nanejvýš potřebnou akcí, která čekala léta na realizaci, bylo vybudování opěrné zdi podél potoka v Oudole. Od dokončení regulace v roce 1962 se uvažovalo o vybudování této zdí, která by zpevnila levý břeh potoka a umožnila rozšíření cesty vedoucí Oudolem. Stará kamenná opěrná zeď byla již z větší části rozpadlá a v důsledku sesuvů půdy se vozovka zúžila v některých místech na 3,5—4 m. Při projíždění těžších motorových vozidel a zemědělské techniky hrozilo nebezpečí dalšího sesutí a jízda zejména v zimním období byla nebezpečná. Protože okraj cesty nebyl zajištěn zábradlím, hrozilo zde nebezpečí úrazu pro chodce a hrající si děti. Od záměru vybudovat opěrnou zeď z kamene a betonu bylo upuštěno, protože nebyly předpoklady pro zvládnutí tak velké a náročné akce. Složité a vcelku bezvýsledné byly snahy o zajištění stavby dodavatelským způsobem. Teprve v roce 1984 podařilo se zásluhou předsedy národního výboru Josefa Rudinského získat dodavatele stavby za předpokladu, že opěrná zeď nebude prováděna tradičním způsobem, ale ze štětovnic typu Larzen III n. Stavbu opěrné zdi převzal podnik Inženýrské a průmyslové stavby Praha, závod 06 Ostrava. Po zajištění přípravných prací byla stavba štětové stěny zahájena 7. 6. a ukončena 4. 7. 1985. Vlastni práce při zaberanění štětovnic v délce 140 m trvaly 5 dnů. Finanční náklady akce činily 924 tis. Kčs. Tato částka byla uhrazena ze subvence, poskytnuté obcí z rozpočtu ONV Beroun. V roce 1986 bylo v rámci neinvestiční akce Z započato s betonáži okrajového límce štětové stěny a bylo zřízeno zábradlí Akce pokračuje úpravou komunikace.
Z uvedených údajů a výčtu akci vyplývá, že se v naši obci udělalo v minulých letech hodně prospěšné práce, kterou se vyřešily některé dlouhodobé problémy a která bezesporu přispěla značnou měrou ke zlepšení životního prostředí v obci. K realizaci těchto akcí v hodnotě několika milionů Kčs došlo díky iniciativě členů a funkcionářů místního národního výboru a účinné pomoci občanů, složek a organizaci Národní fronty v obci, místního JZD a závodu na Krušné Hoře. Nelze pominout ani podporu a pochopení Okresního národního výboru v Berouně, zejména při finančním zabezpečení akcí.
Celé období života obce od osvobození v roce 1945 je poznamenáno bohatou a pestrou kulturní a společenskou činností, na níž se podílely všechny místní organizace Národní fronty, místní JZD, závod na Krušné Hoře, dohlížecí výbor LSD Jednota a samozřejmě i národní výbor a jeho aktivy. Nebyly to jen plesy a taneční zábavy, ale zejména oslavy významných výročí. Svátku práce. Mezinárodního dne žen a Mezinárodního dne dětí, Hornického dne. Byly to i další akce jako přednášky, besedy s občany, divadelní představení a jiné kulturní akce. Občané měli možnost zúčastňovat se zájezdů za kulturou, zábavou i poznáním.
Vysoce angažovanou činnost vykazovala místní lidová knihovna pod vedením knihovníka Josefa Chaloupky, o čemž svědčí několik čestných uznání knihovně i osobně Josefu Chaloupkovi. V roce 1978 byl zřízen v obci Klub důchodců. Důchodci se scházejí pravidelně v budově MNV (dříve školy), kde v bývalé 2. třídě byla pro ně zřízena a vybavena klubovna. Aktivní činnost vykazuje i Sbor pro občanské záležitosti při MNV, který má pro svou činnost upravenu bývalou 1. třídu základní školy. V obou zařízeních je třeba ocenit obětavou a angažovanou činnost členek místní organizace Českého svazu žen.
Významným střediskem kulturního a společenského života v obci se stal bývalý Hornický dům na Krušné Hoře, který je dnes zařízením Sdruženého klubu ROH závodu Permon. Modernizace a architektonická úprava vnitřních prostor objektu učinily z bývalého hornického domu jedno z nejhezčích kulturních zařízení v okrese. Velkou zásluhu na tom, že se toto středisko stalo cílem návštěvníků z Otročíněvsi a blízkého okolí, ale i ze vzdálenějších míst okresu a samotného okresního města má především bohatá a pestrá programová náplň činnosti, zahrnující zábavné, kulturní i vzdělávací pořady a jiné společenské akce. Při hodnocení úspěšné činnosti tohoto kulturního zařízení nelze opominout záslužnou a obětavou práci vedoucího Sdruženého klubu ROH, pracovníka závodu Permon a poslance MNV Otročínéves, v roce oslav výročí 950 let trvání obce zesnulého Jaromíra Sixty.
Rozvoj kulturního a společenského života v naši obcí je nerozlučně spjat s růstem životní úrovně obyvatelstva. Jen ti nejstarší občané obce mohou srovnávat životni podmínky v dobách svého mládí s podmínkami dnešními. Procházíme-li dnes obcí, vidíme, že až na několik málo výjimek jsou všechny rodinné domky modernizovány. Ty, které již nešly přizpůsobit dnešním požadavkům na bydlení, slouží jako rekreační chalupy. Od r. 1945 bylo v obcí postaveno 19 nových rodinných domků, umožňujících vysokou kulturu bydlení. Vybavení domácností předměty dlouhodobé spotřeby, jako je chladnička, elektrická nebo automatická pračka, televizor a pod. je dnes samozřejmostí. Byty jsou vybavovány koupelnami, splachovacími WC, etážovým nebo ústředním topením. Téměř v každém domě je dnes automobil.
Jak je tomu dnes v každé obcí, v každém místě naší vlastí. Růst kulturní a životní úrovně pracujícího lidu, to je program Komunistické strany Československa. To je cíl budování socialistické a komunistické společností. Výsledky plnění tohoto programu můžeme vidět na každém kroku, a proto přejeme obci Otročiněves a jejím obyvatelům pří příležitostí výročí 950 let jejího trvání další rozkvět a šťastný život v míru.
„Po uhašení požáru, bratrům hasičům dala obec 3 sudy piva (stál toho času sud 100 litrů 12 zl.j, nějakých 10 pecnů chleba dali sousedé",
píše kronikář František Dvořák, toho času velitel hasičů. V roce 1902, za úřadování starosty Josefa Jiráska, byla na Hůrce postavena hasičská kůlna.
Uvádíme proto jako příklad činnost organizace v roce 1983, jak ji zachytila v kronice s. Božena Charvátová:
,,Za rok 1983 uskutečnil SPO 12 výborových a 2 členské schůze. Zúčastnil se 2 okrskových cvičeni, provedl 3 námětová cvičení v obci a 12 technických výjezdů. Uskutečnil 2 přednášky spojené s besedou s občany. Při preventivních prohlídkách 135 budov a 3 provozoven bylo zapojeno 8 členů. Při údržbě zbrojnice a vodních zdrojů odpracovali členové 123 hodiny, při údržbě požární techniky a výzbroje 170 hodin, pří zvelebováni obce v akci Z 358 hodin a při pomoci zemědělství 184 hodiny. Členové organizace sklidili 27 q sena z těžko přístupných ploch. Jedenáct členů darovalo zdarma krev. SPO zajistil program dětského dne a uspořádal dva zájezdy. Jeden do Českých Budějovic na výstavu Země živitelka a druhý do severních Čech s návštěvou zámku ve Frýdlantě."
Výčet akci, organizovaných a prováděných SPO za jediný rok ukazuje na bohatou a pestrou činnost organizace. Proto také obdržela organizace SPO za aktivitu, iniciativu a pomoc při plněni volebních programů NF v obci u příležitosti 40. výročí osvobození naší vlasti vyznamenání „Za budování středočeského kraje". Vyznamenání převzali zástupci SPO na plenárním zasedání ONV v Berouně dne 23. dubna 1985
Organizaci, která vykazovala úspěšnou činnost zejména ve dvacátých a třicátých letech našeho století byla Kampelička — spořitelní a záložní spolek pro Otročíněves a okolí, zapsané společenstvo s neobmezeným ručením.
Kampelička byla založena na ustavující valné hromadě dne 16. prosince 1907. Kampelička se omezila hlavně na činnost vkladovou a zápůjčkovou. Kromě toho však vykonávala různé služby pro své členy. Opatřovala pro ně některé zboží jako např. uhlí a semena a později též chemické přípravky a zařízení na postřik stromů. Vkladová aktivita se slibně vyvíjela. Z původních vkladů ke konci prvního roku činnosti ve výši 1480 kor. vzrostly tyto na 1,142.587 Kč v roce 1929. Zápůjček poskytla Kampelička v prvním roce svého působení 6 530 kor. V roce 1929 dostoupily zápůjčky výše 537.185 Kč.
V roce 1919 přijala Kampelička všechny peníze k okolkování. Při parcelaci dvoru Nižbor se Kampelička zúčastnila proplácení peněz za příděly pozemků. V roce 1930 poskytla úvěr novému hospodářsko-strojnímu družstvu, založenému místními rolníky.
Po osvobození naší vlasti zúčastnila se Kampelička provádění měnové reformy v roce 1945.
Od roku 1948 byly Kampeličky změněny na Záložny — kampeličky a od 1. ledna 1953 splynuly se Státnímí spořitelnami jako jejich jednatelství. V roce 1973 bylo jednatelství v Otročíněvsi zrušeno. Posledním úřadujícím jednatelem byl Jiří Štrougal.
Až do roku 1866 náležela obec Otročiněves školou do Hudlic. Téhož roku bylo se svolením obce hudlické a vikariátního úřadu povoleno zříditi v Otročiněvsi samostatnou školu, která však nebyla zproštěna dávek, jež náležely učiteli hudlickému. K vyučování byla prozatím pronajata světnice v čp. 18 (u Plavců). Zde se vyučovalo do roku 1868, kdy dostavěli místní občané na návsi školu, na místě, kde stála pastouška. Škola stála 5.973 zl. Prvním učitelem zde byl až do roku 1873 Sebald Jirotka. Služného měl 25 zl. měsíčně. Vyplácela mu je obec, která sama vybírala školné od rodičů žáků. Škola původně jednotřídní byla v roce 1882 rozšířena o druhou třídu. V každé třídě bylo několik ročníků a vyučovalo se na oddělení.
Nad vchodem do školy byla umístěna litinová deska s nápisem: „Štěpnice moudrosti, ctnosti a blaženosti". Škola byla v minulostí několikrát opravována, až dostala dnešní podobu. Pří poslední velké opravě byla provedena výměna oken, zřízen vodovod a sociální zařízení a opravena střecha a fasáda. Vchod do školy byl přemístěn ze strany severní na stranu východní (od silnice). Od zabudování litinové desky s nápisem bylo upuštěno.
V roce 1964 byla pro nedostatek dětí výuka omezena na jednu třídu a v roce 1965 bylo vyučování na zdejší škole zastaveno. Posledním učitelem byl Václav Páv.
Od roku 1965 navštěvují žáci 1. stupně opět základní školu v Hudlicích. Vyšší ročníky navštěvují školy v Berouně a Králově Dvoře.
Budova školy zůstala ve správě MNV a po různých úpravách je využívána jako kanceláře MNV. Rekonstruována byla též stodola stojící při škole. Postupně zde byly zřízeny místnosti pro společenské organizace a naposledy zde byla v roce 1987 zřízena holičsko-kadeřnická provozovna jako zařízení Drobných provozoven MNV.
Na podzim roku 1951 bylo v obci založeno Jednotné zemědělské družstvo II. typu. Zakládajícími členy byli převážně drobní zemědělci. V roce 1954 mělo JZD 36 členů a obhospodařovalo pozemky o výměře 243 ha. Hovězí dobytek byl prozatímně ustájen v upravených stájích ve mlýně a ve statku u Radoslava Jiráska. V roce 1955 započalo JZD s výstavbou kravína, jenž byl dokončen ve třech letech. V listopadu a prosinci 1958 byl vybudován ještě vodovod a 20. prosince sveden do kravína dobytek (celkem 53 dojnic). Do JZD přistupovali postupně další zemědělci a od 1. září 1959 hospodařilo JZD na celé výměře zemědělské půdy v obci.
Další osudy družstva jsou poznamenány slučováním JZD a vytvářením větších zemědělsko-výrobních celků. Od 1. ledna 1968 bylo sloučením JZD Otročiněves a JZD Hudlice vytvořeno nové družstvo, nesoucí název JZD Sokolovo Hudlice. Družstvo mělo 165 členů a obhospodařovalo 1 200 ha půdy. V roce 1977 došlo k dalšímu slučování zemědělských družstev a JZD Sokolovo bylo sloučeno do JZD Dukla Beroun. Toto družstvo, které dnes nese název JZD Sokolovo Beroun, mělo po sloučení kolem 400 členů a 2 500 ha zemědělské půdy.
Použitá literatura a prameny:
Václav Kočka: „Dějiny Rakovnicka" — 1936
Jan Renner: „Popis politického a školního okresu rakovnického" — 1 Viktor Palivec: „Vlastivědný průvodce berounskem" — 1959 Kroniky obce Otročiněves
Zápisy ze schůzí obecního výboru z r. 1893—1908
Vydal MNV Otročiněves k výročí 950 let trvání obce.
Text zpracoval ing. Vladislav Krabec Lektorovala prom. hist. Svatava Drtinová
Grafická úprava Tomáš Sova
Fotografie byly laskavě zapůjčeny občany obce Otročiněves
Povoleno odborem kultury ONV v Berouně pod číslem o 320206387
Tisk MON RUDNÁ